Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Boku no ame warashi 1. část

7. 1. 2014

 Byl krásný slunečný den, když se černovlásek menší postavy vracel ze školy domů. Byl tak rád, že je konec toho úmorného dne plného utrpení.

Ve škole to se spolužáky lehké neměl a co bylo horší, vůbec nevěděl, jak takový nenávistný vztah začal. To ho štvalo ještě víc. Snažil se být vždycky přátelský, snažil se vždycky pomáhat a snažil se vždycky bavit. Jenže ostatní ho prostě nevzali a začali do nej rýpat, aniž by věděl proč.
Bral to jako pravý chlap! Pokoušel se vypadat, jako by ho to vůbec nezajímalo a tak trochu doufal, že je to tak přestane bavit, ale nestalo se, bohužel.
Před chvílí potkal svou bývalou nejlepší kamarádku i s jejími kamarádkami. Byli kamarádi už od raného dětství, on se do ní dokonce zamiloval, ale právě ona mu zasadila ránu největší. Právem se domníval, že právě ona za všechny problémy může.
Neměl být tak naivní a říkat jí všechno, když byli malí...
Vždycky byl totiž jiný. Vždycky se mu děly divné věci a vždycky viděl divné věci. Měl na to prostě nadání, i když postupem času viděl stále míň a míň.
Rozhodl se, že to vezme trochu oklikou a půjde domů přes pěšinku u pole. Byl tam klid a ticho, vždycky si tam čistil hlavu. Čistá příroda na něj působila až magicky, co se týče uklidňování narušené psychiky.
Zastavil se, sundal batoh, sedl si na trávu a zavřel oči. Sluníčko mu pařilo do obličeje a všechny problémy jako by pálilo. Bylo to krásné.
Chvilku tak zůstal, ale pak si uvědomil všechny své povinnosti, co musí dnes zvládnout a tak se neochotně zvedl. Chtěl se vydat na cestu, jenže mu v tom zabránilo věco, co mu omezilo jakýkoliv pohyb. Mohl se hýbat, jenže nohy ho neposlouchaly, dokonce skončil znovu na trávě.
Před ním se plazil obrovský zlatý drak, který byl velmi podobný těm z Číny. Kdyby nevěděl, že tu před chvílí nic nebylo, myslel by si, že je to nějaká pozlacená socha.
Stál před ním nehybně, bledě modré oči upíral na něj, někdy trochu pohnul fousky.
Oba na sebe koukali. Černovlásek nevěděl, jestli se mu to zdá, nebo je to doopravdy. A když je to doopravdy, co po něm něco takového chce?
"Kazeshi," proneslo stvoření jeho jméno, "dlouho jsem tě hledal."
Kazeshi na něj jen něvěřícně a s otevřenými ústy koukal.
"Tenhle svět není pro tebe, pojď se mnou." Mě zvučný hlas. Velice zvučný a hluboký hlas.
"A..." hlesl černovlásek, "a pak mě sežeřeš, ne?"
Drak se rozesmál, "ale kdepak. Mám pro tebe práci."
"Práci..." zopakoval.
"Ano," potvrdil drak, "vím, že jsi neměl lehký život. Do tohohle světa se nehodíš."
"Jak... jak to můžeš vědět!?" Kazeshi najednou dostal bojového ducha. Líbilo se mu tady a nechápal, proč mu tohle drak říká, "nikam s tebou nejdu!"
"Dobře," hlesl a otočil se k odletu, "mé jméno je Galien, pro případ, že by sis to rozmyslel, zavolej mne."
Vyskočil a byl pryč dřív, než Kazeshi stačil mrknout. Podivil se nad tím, jak je drak rychlý.

Dny utíkaly pomalu, jak obláčky na obloze. Kazeshi musel na Galiena pořád myslet. Pořád přemýšelel o jeho nabídce. "Jakou práci pro mě má? Co bych dělal? Bylo by to nebezpečné?"
Útoky spolužáků nabíraly na síle. K psychickému obtěžování se přidalo i fyzické, těžce to snášel. Snažil se pořád tvářit silně, ale už to moc nešlo. Útočištěm se stal domov a nepřátelské pole venek. Nechtělo se mu jít ven, když věděl, že tam zase uvidí nějakou známou, ale nemilou tvář.
Možná měl Galien pravdu, nehodí se sem. Ale zase odsud nechtěl odejít...
Rozhodoval se dlouho. Moc dlouho. Nakonec se ale rozhodl pro jeho zavolání. Je to lepší, než se trápit. Jeho rodiče s tím nic nedělají, spíš mu nadávají ještě víc, věčně nejsou doma, děcka ho nesnáší... a je to lepší než sebevražda.
Rychle seběhl schody a jen co vyšel ven, rozběhl se k poli, kde Galein poprvé přistál. Skoro ani nedýchal, jak byl rozrušený. Poprvé si uvědomil, že s ním chtěl odletět hned ze začátku, ale bál se. Co by na asi to řekli rodiče? Zastavil se, nadechl se a co nejvíc to šlo, vykřikl drakovo jméno.
Když se dlouho nic nedělo, začalo ho opravdu mrzet, že s ním neletěl hned. Řekl si, že to asi chvilku trvá, než doletí na Zem, tak mu nechal čas... ale byl netrpělivý. Nervózně si lehl do trávy a zavřel oči. Nevěděl, kolik času uplynulo, než známý hlas pronesl jeho jméno...
Galein znovu přiletěl s veškerou svou krásou: "Čekal jsem na tvé zavolání."
"Myslel jsem, že ses na mě už vykašlal," pronesl se značnou ironií Kazeshi.
Galein se stejně ironicky usmál, "trochu to trvá doletět z Arkenu až sem."
Kazeshi na něj mezitím vylezl a pevně se chytl jeho zlatých rohů: "Takže letíme do Arkenu? Co je to za místo?"
Drak vzlétl. Byla to taková rychlost, že se černovlásek málem neudržel.
"Je to planeta hezká planeta," odpověděl, "také tam žijí humanoidní obyvatelé, ale máme tam také strážce. Budeš pracovat jako strážce veškeré vody."
"A co pro to musím udělat?"
"Tvůj společník ti pomůže."
Rozhovor už dál nepokračoval. Kazeshimu bylo jasné, že tam nebude sám, i když po tom toužil. Momentálně na společnost neměl ani pomyšlení a tak tajně doufal, že ten druhý bude v pohodě.
Letěli takovou rychlostí, že černovláskovy ruce mrzly, jak se pevně držel a okolní svět byla jen jedna velká šmouha.
Zanedlouho drak zpomalil, aby šla krajinka vidět alespoň trochu. Byli v nějakém průčelí skal a pod nimi tekla klidná a průzračně čistá voda. Byla to taková nádhera, až se Kazeshi podivil. Bylo mu jasné, že na Zemi už nejsou.
"Proč sis vlastně vybral mě?"
"Nebyl jsi to jen ty. Vybíráme lidi, kteří se na Zem nehodí a sami jsou si toho vědomi. Víme, že tady budou mít spokojený život."
"Ale proč?"
"Kdysi dávno lidé pomáhali nám, snažíme se to splatit."
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 34845
Měsíc: 247
Den: 7