Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kroniky koní - 1. díl, Embarr

17. 3. 2011

 

 Štíhlý mladík, kterému mohlo být zhruba sedmnáct, prudce rozrazil dveře od kanceláře jeho šéfa.
"Volal jste mě, šéfe?"
Vzápětí se jeho oči zasekli na oném neznámém, který vedle jeho nadřízeného stál.
"Hideaki, tohle je Yon. Od teď bude tvým novým partnerem."
"Co? ale já radši pracuju sám..." namítl.
"Neodmlouvej! Úkol, který dostanete, by na tebe byl moc složitej."
"Ale vždyť jsem nejlepší v zaříkávání. Tak v čem je problém.
"Jenže na tohle tvoje zaříkání stačit nebude, blbče."
Hideaki si povzdychl a vůbec nevěnoval pozornost té neznámé osobě.
"Co je to teda za úkol?"
"Najdete bohyni Rhiannon a-"
"Bohyni?!" vykřikl, "tak aspoň něco."
"Nech mě alespoň domluvit, idiote!"
"Sorry."
"Bohyně Rhiannon byla zakletá do divokého koně. Je rychlejší než zvuk a vychází jen v noci. Tohle bude váš úkol."
"Bóže, najít jednu nějakou herku."
Na to si musel Yon už zakrýt rukou ústa, aby se nazačal smát.
"Hideaki sklapni!" okřikl ho jeho šéf, "ona je bohyně všech bohů. Bez ní tento svět nebude mít rovnováhu, takže laskavě jí neříkej herka."
"To zní, jako byste byl do ní zabouchlej šéfe," řekl nevinným hláskem.
"Hideaki--!"
Už se mu chystal dát pěkně silnou facku, ale vytrhl ho Yonův smích.
"Omlouvám se," snažil se smích potlačit, "ale ono se to prostě nedalo vydržet."
"Ne," zakroutil obtloustlý muž hlavou, "já se za něj omlouvám. To je ten důvod, proč s ním nikdo nechce pracovat."
"To je v pohodě," usmál se, "já si zvyknu."
"Dobře, můžete jít."
 
Hideaki vyšel jsko první. Na svého nového parťáka ani nečekal.
"Počkej Hideaki!"
"Co je? já se o tebe neprosil!"
"Můžu alespoň vědět, co máš za schopnosti?"
"Jsem mág. Umím namíchat pár lektvarů, nějaky kletby a nejlíp zaříkávám. Co jsi ty?" nasadil výraz, který přímo říkal: Ty jsi nic!
"Jsem nekromancer," usmál se.
Hideaki hned vytřeštil oči, "já myslel, že nekromancerové už neexistujou."
"Pár nás na světě ještě zbylo."
"Jo, vidím," odsekl, "a co vlastně vy nekromancerové děláte?"
"Ovládáme mrtvé a vše ostatní, co se týká posmrtného života."
"Fíííha! to jako že dokážeš oživt mrtvolu?"
"Ne tak docela," zakroutil hlavou, "dokážu je sice oživit, ale už nemají vlastní mysl. Ovládám je já."
"Aha, to je hustý!"
Najednou se proti Yonovi cítil strašně slabý. Snažil se sám sebe přesvědčit, že on zase umí to, co Yon ne ale i tak mu jeho síla připadala větší než ta jeho. Zadumaně se podíval do země a odfrkl si. Chtě nechtě se k němu začal chovat kamarádsky. To rozhodně nechtěl. Chtěl ho od sebe odehnat... chtěl být sám.
"Půjdu se nachystat na cestu," prorazil ticho Yon, "za dvě hoďky sraz u kostela."
Ještě zamával a vydal se opačným směrem.
Hideaki si pouze povzdychnul a šel ke svému bytu.
Byt byl sice malý, ale pro Hideakiho byl akorát. Pro jednoho člověka místa až až.
Napřed si sbalil nějaké čisté oblečení, pak následovalo jídlo, které dal do toho samého batohu, jak oblečení.
Všechny zbraně, které potřeboval si strčil za prostorný pásek, který ze zadu zakrýval dlouhý kabát.
Nakonec ze sebe všechno shodil a dal si dlouhou a poslední sprchu, kterou za tento týden bude mít. Už byl zvyklý na to, že do další vesnice jim to může trvat klidně týden. Osvěžující proud horké vody se před výpravou opravdu hodil.
Co ho na tom nejvíc nebavilo, byly dvě jednoduché věci: oblékání a vysvlékání. Ale co se dalo dělat...
 
Na místo srazu dorazil asi pět minut před domluvenou hodinou. I tak v duchu Yonovi nadával, že tu už mohl být.
Když starší z nich nepřicházel ani po čtvrt hodině čekání, Hideaki se snažil zahnat čas splétáním si svých rudých vlasů do pevného copánku.
Popravdě se mu na výpravu s Yonem vůbec nechtělo. Vůbec se mu nelíbil. Ale musel jít, jinak by měl padáka a nikde jinde by se tak dobře jako mág neuplatnil.
"Promiň, jdu pozdě," ozvalo se za ním, "musel jsem si ještě něco zařídit."
Hideaki přestal zaplétat a naštvaně si vlasy hodil dozadu, "měl sis to zařídit dřív, než sis sám určil čas..."
Odrazil se od stromu a šel směrem vpřed. Yon se k němu hned přidal.
"Kam vlastně jdeme?" zeptal se rudovlásek.
"Do země Heimdall."
"O té jsem nikdy neslyšel..."
"Já doteď taky ne," zasmál se, "ale mám mapu."
Hideaki si pouze strčil ruce do kapes. Věděl moc dobře, proč mu šéf tu mapu nesvěřil. Vždycky ji buď ztratil, spálil, nebo se mu utopila. To pak nemohl trefit domů a museli ho hledat pomocí věštců, kteří jsou hodně nákladní.
Nebyl zvyklý. Věděl, že ostatní pracují i ve trojicích nebo čtveřicích, jenže on vždycky pracoval sám a byl na to zvyklý.
Nikdy mu nedělalo moc velké problémy odehnat svého nového pomocníka, ale s ním to bylo horší. Nešlo to, ať zkusil být jakkoliv protivný, umíněný nebo nepřístupný. Yon se všemu vždycky zasmál a šel dál. To bylo všechno...
"Kam teď, hrdino?" Zeptal se Hideaki, když došli na rozcestí dvou cest.
"Napravo to vede přes Les zapomnění. Je to delší cesta a Les zapomnění je pověstnej tím, že tam zapomínáš věci a to bysme nechtěli, že?"
"Levá vede kam?"
"K oceánu. Blízko je přímořská vesnice Oleaasa. Tam bysme mohli přenocovat."
"Fajn, beru."
Musel uznat, že Yon má dokonalý smysl pro strategii. Třeba bude nakonec k užitku.
Vydal se po cestičce, která vedla dubovou alejí směrem dolů. Na Yona ani nečekal. Snažil se být chladný, ať ho odradí alespoň trošičku.
Když na něj někdy zapomněl, měl pocit, jakoby ho někdo sledoval. Trvalo to zhruba dva dny, než si na jeho přítomnost zvykl úplně. Ale i tak spolu nepromluvili ani slovo.
"Hele, Hideaki....," zkusil.
Nic se neozvalo.
"Možná jsme nezačali zrovna nejlíp. Nechceš začít znova?"
Opět nic.
"Podle toho, jak ses choval k šéfovi, musíš být ukecanej, ne? Nebudem si o něčem povídat? Tak nám ta cesta uteče rychleji."
Hideaki po něm hodil naštvaný pohled, plný vražedných úmyslů.
"Emm... mohl bych se zeptat, kolik ti je?"
"Můžeš být ticho?!" ozval se a zastavil se přimo před Yonem, "vždycky jsem byl zvyklej na ticho, když jsem pracoval. Takže buď laskavě ticho!"
"Jsi úplně jinej, než u šéfa."
"Oh, vážně?" odsekl.
Yon se nachvilku odmlčel, "asi mě moc v lásce nemáš, co?"
"Hmm..."
Jeden by řekl, že to byl souhlasný zvuk, ale Hideaki tím jen naznačil, že přemýšlí. Asi byl na něj až moc tvrdej. Neměl se chovat až tak moc odtaženě...
"Fajn, tak já už budu zticha."
Teď v rudovláskovi trošičku hrklo. Vůbec to tak nemyslel... ale proč si vlastně dělá starosti. Nechtěl ho od sebe odehnat?
"Díky," na malou nanosekundu se na něj usmál, "ale není to tak, že bych tě nenáviděl. Jen jsem zvyklej na ticho a když mi tady celou dobu meleš, moc mi to nedělá dobře. Takže musíš počkat, až si zvyknu."
Yon přikývl ale pořád tomu moc nevěřil. Hideaki se s ním nebavil celé dva dny a už od prvního pohledu se mu moc nelíbil.
'Bude to hodně těžký, zkamarádit si ho,' povzdychl si pro sebe a vydal se za ním.
 
Za půl dne byli v Oleaase. Chystali se tu přenocovat a s východem slunce se nalodit na loď, která je zaveze do země za oceánem, Erlandy. Tu museli také přejít celou, než se dostanou k Erlandskému moři, ve které by se na jednom ostrůvku měla nacházet malá země, do které měli namířeno, Heimdall. 
Takový byl rozpis jejich cesty, který si určili. Byl nejsnažší a nejbližší.
"Dobrou noc Hideaki a vstaň včas," usmál se na něj Yon.
"Ty nejdeš do města?" zeptal se rudovlásek.
"Proč bych měl?"
"No já nevim, podle tvýho vzhledu ti může být tak dvacet tři. Nechodí chlapi v tvym věku náhodou nahánět ženský?"
"Popravdě je mi dvacet a ne dvacet tři. No a... řekněmě, že mám určitý důvod nenahánět žesnký. Tak dobrou," zaklapl za sebou dveře.
"Hmm... důvod..." zamumlal si a podíval se z okna, "je nádhernej úplněk."
Chladný vánek noci ho šimral na tváři a zároveň zchlazoval obličej. Teplé letní noci na výpravách přímo miloval.
Když se tak díval na moře, uviděl něco jako koňskou siluletu. Trochu se do okna nahnul a víc zaostřil na dané místo.
Opravdu byl na hladině moře kůň.
'Rhiannon!' vykřikl v dochu a rychle se rozběhl k moři. Cestou málem vrazil do Yona, který si právě nesl něco k pití.
"Hidea-"
Mladík ho ani nepostřehl a běžel dál.
Říkal si, že když Rhiannon chytí sám, šéf ho nejen pochválí, ale i uzná. Už nikdy nebude muset s někým pracovat. Doběhl až na pláž a zkusil najít siluletu bohyně. Chvilku to trvalo, ale pořád tam byla.
Kůň měl bílou barvu s hnědými flíčky, které se ve svitu měsíce třpytily perletí. Hříva i ocas byly černé jak uhel a oči byli světloulince modré a svítivé.
Hideaki se zasmál a skočil do vody.
To, že udělal ohromnou kravinu si uvdomil až v půlce své cesty. Uvědomil si, že to měl radši probrat s Yonem.
Bohyně byla pořád strašně daleko. I když uplaval takový kus cesty.
Síly ho pomalu opouštěly. Neviděl na krok, voda byla v noci studená a vlny byly rozbouřené. Ani nevěděl, jestli tu jsou žraloci, nebo nějaké jiné potvory, které mohou napadnout člověka.
Začal se bát.
Všechny své zbraně si nechal ve svém pokoji...
Ale když už byl v půlce, nemohl couvnout. I přes mírný strach se za bohyní vydal.
Přes rozbouřené vlny to šlo hodně ztěžka a zdálo se, že ho kůň ještě nezpozoroval, což bylo víc než dobře. Nechtěl ji vyplašit.
Ale když se přiblížila další masivní vlna, neubránil se mírnému výkřiku. Díky tmě ji úplně přehlédl.
Doufal, že ho neslyšlela... bohužel, opak byl pravdou.
Kůň se postavil na zadní, silně zaržál a rychle utíkal po vodě pryč.
Hideakiho to překvapilo. Dost. Může mít tak dobrý sluch?
Přemýšlení mu ale nebylo dovoleno dlouho. Blížila se další vlna. Chtěl se otočit, chtěl plavat odsud pryč, chtěl být na břehu, pryč od nebezpěčí... Cítil, jak se pod ním snižuje voda. Musela to být strašně velká vlna, ale on nic neviděl. Proklínal se za to, že sem šel úplně sám a nevzal si ani jednu ze svých zbraní.
Vlna přešla tak rychle, jak se objevila. Hideaki byl pod vodou. Ale tentokrát to bylo úplně jiné, než normální moře.
Nemohl se hýbat, nevěděl, kterým směrem má vyplavat, slaná voda ho štípala do očí, nemohl dělat nic.
Pak ucítil, jak ho něco chytlo a táhlo ho směrem nahoru.
Na vzduchu se prudce nadechl a přetřel si bolavé oči, které se snažil otevřít. Viděl sice trochu zamlženě, ale když se podíval na svého zachránce, chtělo se mu křičet, utýct a zvracet najednou.
Byla to mrtvola, musela být. Žádný jiný člověk takhle nevypadal. Rozmáčená, šedá kůže, oči skoro vypadlé z očních důlků a dokonce maso, odtrhávající se od kostry. V některých místech byly vidět svaly, v některých už i kosti. Téhle dokonce šel vidět kus mozku. Pohyboval se a tepal jako tlučící srdce.
Snažil se co nejrychleji vyprostit z jeho sevření. Myslel, že je to zas jedna z mořských potvor, která si pro něj přišla. Když v tom uslyšel známý hlas: "Nehýbej se!"
Hideaki se tím směrem zadíval. Úplně zapomněl na Yona a jeho moc nekromancera. Byl strašně rád, že ho jeho parťák přišel zachránit. Určitě musel probudit spousty mrtvol, aby prohledaly moře a našly ho.
Yon byl na lodi i s nějakými dvěmi muži. Zdřejmě to byli lékaři.
Mrtvola, která měla překvapivě velkou sílu, ho držela doté doby, než Yon připlul blíž k nim. Pak ho vyzdvihla a hodila na loď. Poté hned klesla k hladině.
Hideaki spadl Yonovi přímo do náruče. Tak velký nátlak nevydržel a rozplakal se. 
"Yone..."
"Tohle mi už nedělej. Když něco uvidíš, vždycky mi dej vědět. Hlavně tady. Tohle moře... pokud tě stáhne pod vodu, už se nikdy nevynoříš!" káral ho a přitom se ho snažil nějak utěšit hlazením po vlasech.
Rudovlásek si vzpomněl, jak byl pod vodou. Nevěděl, kam má plavat. Nevěděl, jestli je nahoře nebo dole. Voda mu úplně otupila smysly.
"Promiň mi... ale taky jsi mě nemusel vystrašit s tou mrtvolou, vyděsila mě k smrti!" popotáhl.
Yon poznal, že už je dostatečně uklidněný a tak ho pustil a Hideaki si automaticky sedl vedle něj.
"Jinak to ale nešlo," usmál se, "nikdo by tě nezachránil. Nikdo se neodváží do tohoto moře vstoupit. Lidé se tu topili, dokonce i když byli na mělkém břehu. Jakmile se ti hlava dostane pod vodu, jseš ztracenej. Pamatuj si to."
"Dobře. Omlouvám se. Příště za tebou příjdu," otřel si rukou slzy a popotáhl, "a taky se omlouvám za to, že jsem podceňoval tvoje schopnosti."
"To nic. Známe se teprv tři dny," usmál se.
Oba dva lékaři usoudili, že Hideaki jejich pomoc nepotřebuje. Se zájmem jejich konverzaci poslouchali. Oba dva si mysleli své - pokud mezi sebou doteď moc nevycházeli, po tomhle incidentu se stanou nerozlučnými přáteli.
Dostat se z tohoto moře živý, to se nestává jen tak. Rudovlásek měl obrovské štěstí, že Yon rychle reagoval, vymyslel dostatečně dobrou strategii na záchranu a hlavně, povolal všechny ty mrtvé.
"Myslím, že jsem viděl bohyni."
"Myslíš toho koně, chlapče?" zeptal se jeden z lékařů.
Přikývl, "byl bílý, měl hnědé flíčky a černou hřívu a ocas."
"To nebyla vaše bohyně. Byl to Embarr."
"Embarr?" vyslovili oba chlapci pomalu.
"Je to kůň, který patří princezně Niamh z království pod tímto mořem. Embarr poslouchá jen ji a jen jí dovolí na něj vůbec sáhnout. proto ho Niamh pouští volně po moři, aby se mohl proběhnout. Ví, že se k ní vrátí zpátky jen co ucítí nebezpečí."
"Takže jsem málem umřel zbytečně..." povzdechl si Hideaki.
"Buď rád, že jsi živý. Měl jsem o tebe strach."
"Ty o mě? po tom všem, co jsem ti říkal a ignoroval tě?"
"Řeknu ti to takhle. V mym životě už bylo dost lidí, kteří mi umřeli před očima a já s tím nemohl nic dělat. A já nechci, aby se to stalo znova. Proto jsem ti pomohl."
"Dobře. Máš to u mě," usmál se Hideaki.
Pro Yona to bylo vůbec poprvé, co ho viděl se takhle usmívat. Doufal, že si tou záchranou zajistil dobré přátelství do budoucna.
"Až přijedem do hotelu, budu spát u tebe v pokoji, abych tě měl pořád na očích a tys nic nevyvedl."
"Eeeh?!"
"Šéf mě pověřil, abych na tebe dal pozor, musím ho poslechnout."
"Oh, fákt?" zeptal se rudovlásek škodolibě.
Přikývl.
"Tak jo. Až příjdem do mojeho pokoje, nachystáš mi horkou vanu s bublinkama. Až se budu koupat, tak mi mezitím uvaříš čaj. Jasmínovej s přísměsí pomeranče a limetky, ten miluju. No a pak počkáš, než si ten čaj vypiju a než usnu," kladl si podmínky.
Yon si jen povzdychl ale neztrácel na úsměvu. Lékařům nezbylo nic jiného, než se smát... 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8