Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Láska ze školky 2

17. 3. 2011

 "Ne, ne. Jen je mi divně."

Tim se k němu nahnul a svou ruku mu jemně přiložil k čelu.
"Teplotu nemáš, ale pokud je ti blbě, měl by sis lehnout."
"Neřekl jsem, že je mi blbě ale divně a v tom je rozdíl," řekl, skoro šeptem. Cítil, jak se mu zastavilo srdce, jen co se ho dotkl.  Jeho ruce byly tak hebké... tak jemné, příjemné a hřejivé.
Chvíli na sebe hleděli. Nikdo se neusmíval, nikdo nic neříkal. Jen na sebe chvilku takhle zírali.
Bryan cítil, jak zase rudne a nemůže s tím nic udělat. Odvrátil pohled a tím mu unikl mírný úšklibek z Timovy strany.
"Co je?" zeptal se zaraženě.
"Coby? oční kontakt," zasmál se, "je to sranda. Ve škole jsme to hráli, kdo vydrží nejdýl."
"Aha, tak hra," řekl ironicky a jeho ruku si z čela oddělal.
"Chtěl jsem tě rozveselit."
"Díky za snahu, ale já tohle nepotřebuju."
"Co si to tu trochu prohlídnout? mohl bych ti něco povyprávět," usmál se.
"Já to tady znám takže n-"
"Ale já chci!" přerušil ho. Bryan na něj udiveně koukl.
"Jako, nechci, aby sis to nějak špatně vysvětlil. Jen chci, aby sis na mě vzpomněl a mohli bysme být takoví kamarádi jako kdysi."
Bryan zase ucítil to nepříjemné horko, které se mu v obrovské rychlosti shromáždilo na tvářích.
Tohohle kluka znal jen pár hodin, teda pokud mluvil pravdu a oni se znali od školky, nepamatoval si to. Musel si přiznat, že je mu to trochu líto a nejen kvůli tomu, že od toho setkání ve vlaku ho nemůže vyhnat z hlavy.
"Máš něco, diky čemu bych ti mohl věřit, že jsme se znali?"
"Myslel jsem, že se zeptáš." usmál se a vytáhl z kapsy fotku a podal mu ji.
Na fotce uviděl dva chlapce přibližně ve věku jedenácti let. Jeden měl hnědé vlasy, druhý černé. Krajinka se opravdu dost podobala téhle.
Bryan se koukl na Tima a zase zpátky na fotku. Na té fotce byl sice mladší, ale byla to jeho podoba a ten druhý kluk byl skutečně on.
"Proč u sebe nosíš naši fotku?"
"Eh...já nevím..."
Bryan nahodil ironický pohled, "no to je teda výmluva..."
"Není to výmluva. Opravdu nevím, proč ji nosím u sebe. Možná se mi po tobě trošku stýskalo..."
Bryan se na něj zkoumavě zadíval a otočil přitom hlavu mírně doprava, "stýskalo?"
"Řekl jsem možná," zasmál se.
Bryan zase nachvilku mírně strnul, "tak fajn. Půjdu s tebou na tu procházku..."
Tim se usmál a zvedl se, "tak pojďme."
 
 
"Pamatuješ?" zeptal se Tim s úsměvem a ukázal na školku, kde dříve chodili.
"Jasně že ne."
"Tak fajn. Jako malí jsme se hodně kamarádili, vždycky jsme si dělali úkryt tam," ukázal na přerostlý keř šeříku, "nikdo o nás nevěděl, mohli jsme si tak dělat, co jsme chtěli a učitelky na nás často zapomínaly. Byli jsme tam a hráli se. Dokonce i naši rodiče nevěděli, kde jsme a hledali nás vždycky snad hodinu, než si zvykli na to, že jsme vždycky tam. Prý se jednou stalo to, že jsme usnuli a rodiče si už mysleli, že sme někam zdrhli, protože jsme na jejich hlasy vůbec nereagovali."
Bryan se na něj podíval. Tim se usmíval a koukal na keř. Asi si vzpomínal, jak to bylo. Taky by chtěl. Taky by si na tohle chtěl vzpomenout a společně s ním se zasmát. Ale nešlo to, zapomněl...
Šli dál. Hned vedle byla škola. Bryan si ji pamatoval jen od deváté třídy a to už tam Tim nebyl.
"Víš..." povzdechl Tim, "chtěl bych vědět, co sis myslel nebo co jsi dělal, jak ses cítil, když jsem odjel..."
Plavovlásek se na něj jen podíval. Nevěděl, jak na tohle má reagovat. Taky by to rád věděl. Jestli si byli opravdu blízcí.
Byla pravda, že ho zná, svým způsobem, jen chvilku ale cítil, že ho znal věčně. Bylo mu s ním dobře, i když byli jak protipóly magnetu. Každý jiný.
"No, tak od jaké třídy si pamatuješ?" zeptal se.
"Devítka."
"Aha, tak proto jsi takovej," zasmál se.
"Jakej?"
"Víš, než jsem se odstěhoval, byl jsi docela postrach. Jednou jsi dal dokonce učitelce špendlíky na židli," zasmál se.
"Cože jsem udělal?!" vykřikl. 
Zastavil se pohledem u země, "Nikdy... nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, co jsem v minulosti dělal, před tou amnésií. nepotřeboval jsem to, nezajímal jsem se o to, bylo mi to jedno. Co bylo, bylo a mě už to prostě nezajímalo. Jenže teď potkám tebe, ty tvrdíš, že jsme byli nejlepší kamarádi a ještě mi řekneš, co jsem dělal za kraviny," zasmál se, "tak proto mě všichni neměli rádi a vyhýbali se mi... Už bych chtěl o své minulosti vědět. Víš jak strašný to je? když si nic ze svého dětství nepamatuješ? Je to, jako bych se narodil ve čtrnácti..."
"Pomůžu ti vzpomenout si, neboj."
Bryan se na něj poprvé za tu dobu usmál. I když jen trošičku.
"Když jsem tě viděl ve vlaku," začal Tim, "hned jsem si myslel, že jsi to ty. Jenže tvé reakce byly jiné, než dřív. Nevěděl jsi, kdo jsem, tak jsem na tebe šel pomalu. Zkoušel jsem to odznova. Když jsem zjistil, že jsi měl amnésii, chtěl jsem ti pomoct a být s tebou zase kamarád, jako dřív. Slib mi, že se pokusíš vzpomenout."
"Proč se tak moc snažíš?" zeptal se.
Tim se usmál, "už jsem ti to říkal, chci se zase kamarádit."
Už se stmívalo. U školy strávili asi nejvíc času. Tim Bryanovi ukázal snad všechna místa, na kterých prožili nějaké hezké vzpomínky. U některých se zastavili a některé jen rychle prošli.
Rozloučili se na stejném místě, kde se setkali - u jezera. Když se loučili, oranžová zář ze slunce jim, i přes všechnu tu vodu, která v jezeře byla, pěkně osvětlovala obličeje.
Tim Bryanovi slíbil, že zítra zase příjde a zase mu něco povypráví. Bryan tentokrát souhlasil. Líbilo se mu, když Tim vyprávěl. Musel uznat, že je mu s ním opravdu dobře. Určitě kdysi museli být přátelé, protože takhle si ještě s nikým nerozuměl.
Když šel domů, hodně o Timových slovech přemýšlel. Slunce už stačilo zapadnout a na obloze šly vidět první hvězdy.
Bryan se na ně zadíval. V tuhle chvíli si chtěl sednout na zem, přivolat Tima a společně by zase vzpomínali. Cítil, že pár vzpomínek se mu vrátilo. Bylo to ale opravdu minimum a vůbec se mu nevybavovaly.
Odvrátil zrak z hvězd a pomalou chůzí zamířil ke svému domu.
 
"Říkal jsi, že se jdeš projít. Byl jsi pryč dvě hodiny!" říkala, polonaštvaným hlasem jeho matka.
"Dvě hodiny, jo?"
"Kdy si hodláš vybalit?" ptala se.
Bryan ji ignoroval a namísto své odpovědi se zeptal: "Znáš kluka jménem Tim?"
Jeho matka se zatvářila mírně zděšeně, "proč se ptáš?"
"Potkal jsem ho ve vlaku. Tvrdí, že jsme byli kamarádi. Teď mi tady všechno ukazoval."
"Proč ti všechno ukazoval, když už to tu znáš?"
"Pomáhal mi vzpomenout si. Ukázal mi i fotku. Určitě jsme to byli my. Jen asi v šesté třídě."
"On ti ukazoval fotky?" neztrácela na mírně vyděšené tváři.
"Takže ho znáš? proč jste mi o něm nic neřekli? věděli jste, že jsem měl amnésii ale o mých kamarádech nebo minulosti jste mi neřekli ani ň! Proč sakra?!"
"O čem jste se bavili?"
"Napřed odpověz ty mě!" Bryan ztrácel trpělivost. V normálním případě by mu to bylo celkem jedno ale teď nedokázal být v klidu.
"Jsem tvoje matka! takže mi řekni, o čem jste se bavili!"
"Jen o věcěch do čtvrté třídy! nic víc!" nebavilo ho, hádat se se svojí matkou. Byla to pro něj ztráta času, tak ji radši vyhověl.
"No, nicméně máš zákaz se s ním vídat."
Bryan se začal smát, "dobře, tak konečně se semnou někdo začal bavit a ty mi zakážeš se s ním vídat? Copak ti něco udělal? jestli jo, proč mi to radši neřekneš, než abych se s ním nesměl vídat? Vís, ani ve škole se nikdo nesnažil tak moc semnou mluvit, jako Tim. Za chvilku mi bude osmnáct, sakra! můžu se bavit s kým chci!"
Takhle svůj rozhovor zakončil. Pokud mu matka ještě něco říkala, už nereagoval a jednoduše ji ignoroval.
Vzpomněl si na Timova slova: "Než jsme se odstěhovali, byl jsi docela postrach."
Možná, že si podvědomě vzpomněl právě na tohle, proto matce tohle všechno řekl.
Otevřel dveře svého pokoje. Kvůli tomu, že se stmívalo, bylo v něm šero. Rožnul si světlo a zase si lehl na postel tak, jak to udělal, když sem přišel.
'Nikdo mi nebude říkat, co mám a co nemám dělat!'
Bryanovi přesto ležela v hlavě jediná otázka: "Proč? Proč mi zakázala se s ním stýkat?"   
Vstal a šel ke svým zavazadlům. Klekl si a rozepl jeden z nich. Byly tam učebnice a sešity. Když rozepl druhý, bylo tam oblečení. Rozhodl se, že si nejdřív uklidí sešity a učebnice. Jeden stoh sešitů vytáhl a položil na svůj stůl. Otevřel zásuvku a chystal jse je vložit dovnitř. Když v tom si všiml, jen nepatrně, že pod tím stohem papírů, které tam byly, ještě něco je.
Nechal sešity sešitama a papíry nadzvedl. ležel tam deník. Musel to být deník. Ale kvůli těm papírům, které léta nikdo nepotřeboval, o něm nikdo nevěděl.  Ani on sám. Položil papíry vedle sešitů a oba stohy tak vytvořily přibližně stejně vysoké hromádky.
Chytl deník do ruk a najednou mu hlavou problesklo pár obrázků. Obrázků sebe, jak do toho deníku píše, jak je pečlivý při jeho psaní a jak opatrně ho schovává, aby ho nikdo nenašel.
V hlavě mu v tu chvíli zazářil plamínek naděje. Naděje, že si pomocí toho deníku vzpomene snáz.
Rychle si sedl a deník otevřel zhruba v polovině.  Na otevřené stránce byla dvě data a s nimi i dva zápisky z určitého dne.
Do jednoho se začetl: "Milý deníčku, dnes to bylo ve škole strašný. Zase jsem dostal čtyřku z fyziky. Je to novej předmět a já si na něj nemůžu pořád zvyknout. Ale rodiče se o tom nesmí dozvědět! To by zase bylo... No, naštěstí už byl ve škole Tim a trochu mě uklidnil. I když byl nemocný jen pár dní, mě to připadalo jako věčnost. Nevím proč ale je to opravdu skvělej kámoš..."
Bryan přestal číst. Otočil o jednu stránku dozadu a zase se začetl do jednoho zápisku: "Milý deníčku, když jsem dnes šel pro Tima, jeho máma mi řekla, že má teploty. Celý den mi bylo divně. Bez něj je ve škole nuda, protože tam není nikdo, kdo by se semnou bavil. Ale já přece nemůžu za svoji povahu. Už se těším, až se Tim uzdraví a zase budem blbnout jako dřív."
V tom Bryan deník zase položil na své místo a zase přikryl papíry. Vedle papírů dal ještě sešity a zmateně si lehl na postel.
"Takže jsme opravdu byli kamarádi, jo?" zasmál se, "takhle si psát deník jako nějaká holka..."
I po těchto slovech stále trval na pocitu, že mu deník trochu pomohl si vzpomenout. Nikdy neměl tak silné nutkání se dozvědět svou minulost.
"Zítra ukážu ten deník Timovi..." rozhodl se a pomalu zavřel oči. Byl to náročný den a on doufal, že mu noc alespoň trochu pomůže...
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^.^

(zakuro , 30. 9. 2012 21:44)

Je to supeeeeeeeeeeeer :D :D Muhehe
Povídka je krásna :D

Slint

(KOra, 26. 9. 2012 13:49)

Mě se to líbí líbí ! líbí ! jdu oslintávat další kapitolku :)))

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8