Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Láska ze školky 3

17. 3. 2011

 Když ráno vstal, cítil, že se mu zdálo něco důležitého. Ještě si sám sebe pamatoval, jak říkal, že to nesmí zapomenout. Ale zapomněl. Ještě chvilku ležel v posteli a přemýšlel. Ale nevzpomněl si na nic.

Snídaně byla tichá. Jeho matka nejspš řekla otci o tom "vyměňování názorů" co se včera událo. Proto nikdo nic neříkal. S Timem se domluvili až na jednu hodinu a teď bylo jedenáct. Musí to ještě nějak vydržet.
Kdyby se s matkou tak nepohádali, mohl by jim celé hodiny vyprávět o příhodách ve škole. I když by to bylo stále to samé dokola.
Dojedl, vzal talíř, položil ho do dřezu a bez řečí zase šel do svého pokoje. Už nějak tušil, že tyto prázdniny nebudou takové, jako vždycky.
Napadla ho jediná věc, kterou by teď mohl dělat. Číst si zase deník. Znovu ho vyhrabal a pustil se do čtení. Tentokrát od úplného začátku.
Všechno začínalo těmi dvěmi slovy: "Milý deníčku..."
Když otočil úplně nakonec a zase dopředu, usoudil, že ho psal zhruba rok.  
Začetl se do úplně prvního článku, který napsal. Byl nejdelší z té dvojstránky. Popisoval to tam, jako by byl deník jeho kamarád. Nejdříve se představil, poté popsal úplně všechny své kamarády, o kerých se tam chystal psát. Tim tam byl samozdřejmě nejvíc a nejpodrobněji popsaný.V druhém zápisu už nebyl žádný představovací článek ale informace z určitého dne.
Pustil se do čtení: "Milý deníčku, dnes je to poprvé, co do tebe budu psát. Nikomu se svěřit nemůžu. Rodiče by mě neposlouchali a Tima nechci zatěžovat všemy svýma problémama. Jde jen o to, že kromě Tima se semnou nikdo nebaví. Nevím proč, možná mě nemájí rádi, možná se jimm hnusím nebo se mě dokonce bojí... Odedneška s tím budu něco dělat! to si slibuju. Proto jsem si tě pořídil a proto te s tímhle budu otravovat!"
Tímhle zápis končil. Bryan ucítil, jak si nepatrně vzpomněl na své pocity, když tohle psal. Byly dost zastřené ale cítil tu beznaděj, zoufalost, pocit viny, i když nevěděl, kvůli čemu. Vzpomněl si, že kdysi po nocích plakal, že neví, co s tím má dělat. Vzpomněl si, jak trpěl a jedinou útěchou mu byl právě Tim. Ano, už si mírně vzpomněl i na Tima. Na jeho tvář stále ne, ale na jeho příomnost mírně ano. Zaraženě hleděl do zdi. Tim mu opravdu mluvil pravdu. Opravdu byli kamarádi.
Proč mu to ale jeho rodiče nepřipomněli? proč mu zakazují se s ním vídat, když je jeho deník plný jeho jména? Bryan neznal odpověď ani na jednu jeho otázku. Celá jeho minulost je záhada. Co se vlastně stalo? Zavřel deník a chvilku se na něj díval. Bylo štěstí, že ho vůbec napsal, že ho vůbec začal psát. Jako by věděl, že jednou úplně všechno zapomene...
 
 
Hodiny se vlekly. Bryan si přečetl dalších pár stránek a opakoval si je pořád dokola, aby si na něco vzpomněl. Ale brzo ho to přestalo bavit (poznámka: sakra, jaksi dostávám chuť "psát si deník" xD). Popadl opět mobil i sluchátka, lehl si na postel a poslouchal. U něj doma opravdu nebylo co dělat.
Když se podíval na hodiny, zjistil, že ještě jednu hodinu musí čekat. Tu se rozhodl proposlouchat. Když zmáčkl tlačítko na přehrávání, v uších mu začala znít veselá melodie. Trochu ho to potěšilo. Právě při téhle písničce se cítil, jako by byl někde jinde. Jako by se zbavil všech svých problémů. Usmál se, překulil se na bok a koukl z okna. Viděl, jak slunce pomalu vylízá zpoza hor. Začal mírně pohybovat ústy, s rytmem a slovy, která právě zpíval nějaký zpěvák.
Ta písnička mu dokonale dodala dobrou náladu. Ani se nenadál a hodina byla pryč. Poprvé se tak udivil z toho, jak hudba dokáže zahnat čas. Jemu ta hodina připadala jako pouhých pár minut.
Mobil si strčil do kapsy riflí a seběhl schody.
"Kam jdeš?" zazněl hlas jeho matky.
"Ven," odsekl.
"Jdeš s timem?"
"A co když jo?" zasmál se a vyšel ze dveří.
Nespěchal, na co? prostě vyšel ze dveří a pomalu šel k jezeru. Doufal, že dnes s ním stráví celý den. Doma se mohl unudit k smrti. Bylo dobré mít zase nějakého kamaráda.
Když se blížil k jezeru, viděl, že Tim už tam sedí.
Na chvilku se zastavil a opřel se o jeden strom. No, spíš se za něj schoval a chvilku ho sledoval. Vůbec nevěděl, co se mu honí hlavou. Měl v ní guláš. Měl problémy si vzpomenout a teď ještě tohle. Zakrputil hlavou a rychle zpoza stromu vylezl. Na to jeho vyprávění se těšil.
Tim se na něj otočil. Bryan si všiml, jak si vítr pěkně hraje s jeho havraními vlasy. To ho přimělo, mírně se usmát. I když to nepostřehl. Tim jeho úsměv opětoval a tím si Bryan uvědomil, že se vlastně taky usmíval. Pohotovostně si odkašlal a přisedl si k němu. Chvilku nikdo nic neříkal, jen tak seděli a pozorovali jezero a krajinku, která okolo jezera byla.
"Něco jsem ti přinesl," prolomil ticho Bryan a Tim se na něj zkoumavě podíval.
Bryan vytáhl deník, "chtěl bych, aby ses na něj podíval a podle toho mi pomohl."
Tim si od něj deník vzal a otevřel ho na posledních stránkách.
Bryan z něj stále nespouštěl oči. Byl to zajímavý pohled, dívat se na něj, když čte. Ovšem, neusmíval se u toho, spíš měl takový ublížený obličej. Když se konečně začal usmívat, nebylo to všechno. Bryan si všiml, že se mu pomalu po tváři skutálela malá, třpytivá slza.
"H-hej! co je?"
Tim se překvapeně chytl za tvář a pak se koukl na Bryana.
"Promiň," zasmál se a snažil se všechny slzy utřít.
"Takže teď už mi věříš, že jsme byli nejlepší přátelé?"
"Jo ale... proč... proč brečíš?" zeptal se zaraženě.
"Nevím," zasmál se, "ale pomůžu ti. Mám nápad."
"Jakej?"
Tim si utřel poslední známky slz a usmál se, "chtěl bych tě vzít do školky a ukázat ti všechno pěkně popořádku.
"Myslíš, že si nás budou pamatovat?"
"To opravdu nevím," zasmál se, "ale mám tu pro děti bonbóny."
"Tim povzvedl ruku a ukázal na pytlíček plný bonbónů.Bryan se na malou vteřinku koukl na pytlíček ale poté zas na Tima. Pomyslel si, že musí být opravdu hodný a vrtalo mu hlavou to, jestli je to kvůli němu. Pokud ho v minulosti krotil, musel být hodný.
"Děje se něco?" zeptal se Tim, když z něj Bryan nespouštel oči.
Bryan se lekl, mírně se začervenal a podíval se stranou, "ne jen... zapřemýšlel jsem se."
"To je dobře. Přemýšlej jak moc budeš chtít. Děti teď stejně mají odpolední spánek," usmál se.
"Víš, na pár věcí jsem si už vzpomněl," začal a Tim se na něj zkoumavě podíval, "když jsem četl ten deník, vzpomněl jsem si, jak jsem do něj psal a jaký pocity jsem u toho měl. Chtěl bych už vědět něco víc..."
"Musíš na to pomalu, nevzpomeneš si za pár dní."
"A co když se stane zázrak, a já si vzpomenu na úplně všechno," zavtipkoval.
Tim se zasmál, "jsem rád, že sis vzpomněl alespoň an něco."
"Mohl...bych se tě na něco zeptat?"
"No?"
"Včera jsem se pohádal s mamkou. Zakázala mi se s tebou stýkat. Víš proč?"
Timův úsměv nahradila tvář, která byla mírně utrápená, trochu naštvaná a hlavně smutná. Nakonec ale řekl: "Ne, nevím proč."
"Viděl jsem tvoji tvář!" zakřičel, "co se stalo? proč mi o tom nechceš říct?"
"Já... teď... teď ti to ještě říct nemůžu. Ale až si vzpomeneš víc, řeknu ti to."
"Neříkal jsi, že jsme byli nejlepší přátelé?! proč mi to nechceš říct?"
Když se včera hádal s matkou, tak nějak mu to udělalo radost. Ale teď se s Timem hádat nedokázal a ani to nechtěl.
"Právě proto, že jsme byli nejlepší přátelé."
"Tomu nerozumím," zakroutil hlavou Bryan, "podle mě by si nejlepší kamarádi měli říkat všechno-"
"Ale teď to nejde, chápeš?!" přerušil ho.
Bryan se na něj nechápavě podíval. Proč to nejde zrovna teď?
"Jednou ti to řeknu, neboj," usmál se Tim a položil si ruku na jeho rameno.
Bryanovi ten dotyk začal připadat povědomý a v ten moment se mu v hlavě začaly míhat obrazy z jeho dětství. Co může způsobit jediný dotyk...
"Ty, Time?" zeptal se, úplně jinak, než doteď. Hlavně vyslovil jeho jméno. Poprvé vyslovil jeho jméno.
"Vzpomněl jsem si na tebe i na svou povahu," zasmál se.
Tim se usmál, "to je dobře."
"Pořád jsem si nevzpomněl na všechno ale na polovinu určitě," zaradoval se.
Tim poznal jak se změnil a určitě mu nelhal.
"Vzpomněl jsem si dokonce na to, jak jsem dal učitelce na židli připínáčky," po těhle slovech ho popadl nezastavitelný záchvat smíchu. Tak taková byla jeho pravá povaha.
Tim se na něj díval s úsměvem. Konečně poznával toho starého Bryana, kterého znal.
"Time?" zeptal se.
"No?"
"Mohl bych tě obejmout?" Tim byl trochu překvapený, ale kývl na souhlas.
Bryan ho přátelsky objal a nepřestával se u toho smát. Sám byl překvapený z toho, jak ztřeštěná jeho povaha byla. Vlastně si zezačátku myslel, že když Tima obejme, zase si na něco vzpomene. Ale ono to asi platí jen na ten první dotyk. I když si na nic nevzpomněl, nelitoval toho. V Timově objetí mu bylo příjemě. Nevzpomněl si, jestli se tak někdy v minulosti objali ale asi ano, protože mu to připadalo povědomé.
"Time?"
"No?" Bryan se mírně zasmál. Trochu si vzpomněl, že takhle běžně začínala jejich konverzace.
"Nechtěl bys mi teď říct to, kvůlu čemu jsme se málem poštěkali?"
"Proč zrovna teď?" zeptal se.
"No... protože jsi říkal, že mi to řekneš, až si víc vzpomenu," pustil ho z objetí a usmál se na něj.
Tim byl sice rád, že znovu vidí jeho úsměv ale přesto řekl, "necháme si to na večer, teď půjdeme do té školky."
"Ty seš zlej," zasmál se a vstal. Podal Timovi ruku a pomohl mu na nohy.
Cestou ke školce, Bryan vyprávěl Timovi úplně všechno, co se stalo od jeho odjezdu. Oba dva se vesele bavili.
Tim ani nevypadal tak překvapeně, když se Bryan tak změnil. Asi na to byl připravený a zvykl si rychle. Někdy i on něco řekl.
Když došli ke školce, Bryan pořád nepřestával mluvit. Tentokrát však mluvil o věcech, které se staly ve školce, na které si právě vzpomněl a společně s Timem se tomu smáli.
Tim zaklepal na dveře třídy, do které půdodně oba chodili. Otevřela jim starší paní a ptala se jich, co potřebují.
"Dobrý den, mohli bysme si to tady prohlídnout?" zeptal se Tim.
"Počkejte... nejste vy Tim a Bryan?" zeptala se.
"Jo, to jsme my," usmál se Bryan.
"Na vás dva si ještě pamatuju. Vy dva jste nejvíc zlobili a pořád se schovávali do toho křáku," Tim i Bryan se tomu zasmáli.
"Jste kamarádi pořád, jak vidím. To je jen tak nevidí," usmála se.
"To jo," potvrdil Tim, "akorát Bryan měl amnésií. Říkal, že si na polovinu vzpomněl, ale já mu to tady chcu ukázat."
"Ty jsi měl amnésii?" zeptala se.
"Bohužel jo."
"Tak pojďte," pozvala je.
"Mám pro děti bonbóny," řekl tim a podal vychovatelce pytlíček s bonbóny.
Vychovatelka poděkovala a zavolala děti, že tu mají nějaké ty sladkosti.
Tim zatím Bryanovi ukazoval všechna jejich oblíbená místa a s čím si kdysi hráli. Byli se podívat i venku.
Čas jim utíkal jak voda v rozbouřené řece. Po "prohlídce" si ještě hráli a povídali s dětmi. Zůstali tam tak dlouho, dokud všechny děti neodešli a ještě pomohli jejich bývalé vychovatelce uklidit.
Když odcházeli, pochválila je, jak moc se změnili a pozvala je, aby ji zase někdy takhle pomohli.
Celou cestu k jezeru si o tom povídali. Oba dva se smáli, oba byli šťastní.
"Dnes to byla sranda," zasmál se Bryan. Už byli zase u jezera. Seděli na jeho břehu a pozorovali západ slunce.
"To jo. Ti prcci mají dobrý hlášky," potvrdil.
"Kdy se zítra uvidíme?" zeptal se Bryan.
"Jako dnes?"
"Myslíš v jednu?"
"Jo."
"Tak jo. I když se asi unudík k smrti," zasmál se.
"Je u vás doma nuda?"
"Jo, je. Ještě, když se semnou rodiče nebaví."
"Takže zase..." Tim to nechtěl vyslovit nahlas... ale stalo se.
"Jak zase? oni se semnou v minulosti taky nebavili kvůli... eh... no, svým způsobem, kvůli tobě?"
"Jo, jednou, před tou amnésií se s tebou nebavili kvůli mě."
"A proč? co jsi udělal?"
"Neber si to nějak špatně ale vlastně jsi to udělal ty," zasmál se.
"Co jsem-"
"Myslím," přerušil ho a stále neztrácel na úsměvu, "že je načase, ti říct tu věc, kvůli které jsme se odpoledne málem pohádali."
Bryan na něj koukl a Tim na zase něj. Jejich oči se poprvé, od toho vlaku, střetly.
"Promiň mi to..." zašeptal Tim. Bryan zezačátku nevěděl, co tím myslí ale hned to zjistil.
Tim se k němu, rychlostí blesku, natáhl a políbil ho. Ne na dlouho. Byl to jen krátký, letmý polibek.
Jen co Tim Bryana pustil, zmateně se podíval do země a nebylo to jen proto, že byl s toho dost zmatený ale zase si začal vzpomínat...
"Proč?" zeptal se a prolomil tak ticho, které tam panovalo.
"Chtěl jsem to mít za sebou," odpověděl Tim.
"A...ale..."
"Ale začal jsi s tím ty," usmál se na něj.
"Můžu za to já?"
"Jednou, když jsme byli u vás, choval ses dost divně. Vlastně celej ten den ses choval tak nějak divně a skoro vůbec ses semnou nebavil. No, ale když jsme byli u vás, zrovna jsem seděl na posteli a ty na židli. ptal jsem se tě, co ti je a proč se nechováš tak, jak obvyhle. Tebe to asi začalo štvát tak si vstal a šel ke mě. Pak si mě políbil. Ani jsem to nepostřehl. Jenže v tom momentu vešla tvoje mamka a viděla nás. Jelikož jsme byli dobří kamarádi už od školky, naši rodiče se znali a tak to tvoje mamka nabonzovala té mojí. Proto jsem se odstěhovali.
Ještě než jsem odjel, slíbili jsme si, že se sem v sedmnécti vrátíme. Že se sem vrátíme o prázdninách aby jsme měli celé léto pro sebe," usmál se.
Bryan se držel za hlavu. Teď si už opravdu vzpomněl na všechno, co se mu v minulosti stalo. Konečně pochopil své pocity, keré mu vrtaly hlavou. To, proč se pořád červenal, proč byl v jeho přítomnosti tak nesvůj a nemohl ho za žádných okolností vyhnet z hlavy. Vzpomněl si na všechno... konečně.
Oddělal si ruce z hlavy a opřel se o Tima, "teď už vím všechno... na všechno si vzpomínám!"
Tim ho objal a víc přitiskl k sobě.
"Promiň, že jsem na tebe byl zezačátku tak hnusnej."
"Za tohle se neomlouvej. Nevěděl jsi to," usmál se.
"Stejně je mi to teď líto a nevymluvíš mi to!" zasmál se, "bože, to je divný... chtěl bych ti dát pusu..."
Tim se usmál a natočil si ho k sobě. Když se k němu Tim přibližoval, jenom se zasmál a poté už věnoval pozornost jen Timovým ústům. Tentokrát to byl dlouhý polibek a zapojimi do toho i jazyk.
"Teď bude ještě problém vyřešit rodiče..." povzdychl si Bryan a zase se o něj opřel, "asi nerozdýchají to, že jsem si na všechno vzpomněl..."
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Slint po2.

(KOra, 26. 9. 2012 14:20)

Wáááá jdu spamovat! :) Takže vývoj událostí se mi opravdu zamlouvá ! :) Taky si asi začnu psát deník :D Opravdu jsem zvědavá co pro ně přichystáš dál :D mám to ale štěstí že jsi tu povídku už dopsala :DDD muhehehe i love Tim ! :D (díky :P)

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8