Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Anděl v Pekle

 

 "Ale, naše princeznička jde!" křikl nějaký chlapec přes školní dvůr. Ostatní se jako na povel otočili.

 

Jeden z nich vstal a zamířil k maličké postavě, která se snažila co nejrychleji dvůr přejít. Ale marně, chlapec chytl postavičku za rameno a agresivně si ji otočil k sobě.
"Ahoj Yuu."
"P-pusť mě, prosím," zašeptal droboučký chlapec. Postavou připomínal dívku, obličej měl ovšem ještě roztomilejší a jeho přirozeně blonďaté vlasy tomu dodaly své.
"Yuu, to ani neumíš pozdravit?" jeho stisk zesílil.
"Nech mě, prosím," zkusil to znovu.
"Ale Yuu," zasmál se, "copak by sis nechceš popovídat se svým kamarádem?"
"Ty nejsi -"
"Co se to tu děje?!"
Ozval se hlas, kterého se Yuuki bál nejvíc, Ryuu. Polodlouhé černé vlasy a stejně uhrančivé černé oči, přitom velmi dobře vypracované tělo a výška z něj dělaly nejhezčího kluka na škole. Ale byl to právě Ryuu, kdo začal s pomluvami o Yuukim a taky to byl on, kdo ostatním ukázal, jak se šikanuje bez použití jakéhokoliv násilí. Ti odvážnější si už našli svůj vlastní způsob. Slabší se radši jen drželi stranou, takže Yuuki neměl ani jednoho kamaráda, který by ho podržel v nejhorším.
"Yuu neumí zdravit," pronesl chlapec držící maličkou postavu.
Ryuu se usmál a přešel k Yuukimu, chlapec ho pustil a Ryuu si ho s radostí převzal. Cítil, jak se mu pod rukama třese strachem a dělalo mu to moc dobře.
Chytl ho kolem ramen, podíval se mu do očí a v klidu, s úsměvem na rtech pronesl: "Ty malá sračko, copak máš tak debilní rodiče co tě ani nenaučili zdravit?"
Yuuki už ani nevnímal, strachem se nemohl ani hýbat. Kolikrát myslel na to, že kdyby ho šikanovali fyzicky a ne psychicky, bylo by to daleko lepší. Od malička nebyl moc výřečný, proto se vždy každého stranil, byl nenápadný a měl jen málo kamarádů. Avšak když přešel na střední, nastaly problémy a to v podobě Ryuua, který si začal utahovat z jeho vlasů a očí. Od té doby se to zhoršuje a zhoršuje.
"No? copak mi na to řekneš?" jeho stisk zesílil, až se Yuuki prohnul bolestí. Z očí mu vytryskly slzy.
Toho chtěl Ryuu dosáhnout.
Yuuki se mu snažil vytrhnout, ale Ryuuovo sevření bylo silnější. Vůbec se mu to nedařilo, navíc se nad jeho škubáním bavila půlka školy. Plakal, prosil a doufal, že ho snad někdo zachrání...

Stejně zkažený den, jako každý jiný. Být na pokraji psychického zhroucení a nemít žádný úkryt. Nic, kam by mohl zalést a nachvilku se uklidnit - nepřátel bylo mnoho a všichni byli jak na stráži.
Poslouchat pořád posměšky typu: "Odpad, Sračka a Chudáček" nebylo dvakrát příjemné.
Yuuki měl kdysi krásné vlasy, které mu sahaly těsně nad ramena a často si je sepínal do malého culíčku. Jenže tyhle pomluvy ho dohnaly k tomu, že si je ostříhal. Ne úplně, ale moc mu jich nezůstalo.
Jenže ani to vůbec nepomohlo. Dokonce mu jednou na hlavu vylili černou barvu. Černá jim však nestačila a Yuuki skončil s barevnými vlasy, které se nechtěly vůbec umýt. Nakonec strávil jejich umýváním hodinu a ještě dostal vynadáno od učitelky, která ho taky neměla přímo v lásce, že přišel pozdě.
Yuuki nic nechápal. Proč jsou na něj takový, když jim nikdy nic neudělal? Proč je na něj učitelka zasedlá, když nikdy nezlobil a byl jeden z těch vzorných studentů? Otázek měl mnoho, ale odpovědi žádné...

Cesta domů.
Yuuki šel radši pěšky. Za prvé si vyčistil hlavu a za druhé, na zastávce čekali jeho spolužáci. Chtěl se jim vyhnout a být co nejdřív doma. Na co čekat na autobus, když doma byl za půl hodinky...
Dneska měl Yuuki narozeniny a nepřál si nic jiného, než aby ho alespoň v den jeho narozenin nechali být. Bohužel se tak nestalo, naopak to bylo ještě horší.
Co je špatného na tom, že nepozdravil někoho, koho se bál a neměl ho rád? Proč ho za to museli tak ponížit?
Blonďáček ztěží udržoval slzy. Byl už opravdu na pokraji psychického zhroucení a věděl, že s takovou dlouho nevydrží. Navíc uráželi i jeho rodinu. Kdyby uráželi jen jeho, možná by to ještě zvládal, ale když se pustili do jeho rodiny, kterou ani neznají, ani jim nikdy nic neudělala, už to bylo moc.
Každý den si říkal: "Musím je nějak porazit, tohle už si dovolovat nesmí!" ale pak to vystřídaly obavy... "Ale co proti nim zmůžu? Už jsem vyzkoušel všechno... a je proti mě celá škola, nemám nejmenší šanci..."



Den utíká rychle, když se bavíte. V Yuukiho případě, když je doma, je šťastný. Může se tam v klidu vyplakat, zanadávat si, pomalu se uklidnit, aniž by ho někdo rušil... může se tam schovat před celým světem.
Bohužel den končí brzy a čas je nezastavitelný. Odpoledne vystřídá večer a večer zase noc. Zoufalý Yuuki, který už ani nedokáže o dalším dni přemýšlet, usíná v slzách a motlitbách k Bohu. (Tak, teď bych se vám chtěla moc, moc, moc omluvit! ^^ vím, že Bohové v Japonsku nejsou - mají Kami-sama a Jashin-sama a další takový - ale mě by se to do toho příběhu moc nehodilo, takže to prosím ignorujte ^^") Ať mu nějak pomůže, ať už ho nenechá trpět...

Tu noc se mu zdá, že je v nebi. Je to tam nádherné, nikdo tam na něj není zlý, nikdo tam nemá černé vlasy... připadá si, jako by byl mezi svými a přepadá ho pocit bezpečí. Myšlenky typu: "Tady už chci zůstat." se hrnou jedna za druhou.
Prochází se po obláčcích bosýma nohama. Jsou hebké jak na první pohled, tak na dotek.
Když projde malou vesničkou, vejde hned do další vesničky, ale tam ho vítají andělé. Nádherní a každý s jinými křídly. Buď jsou jejich křídla velká nebo malá, s jiným peřím nebo jinak barevná. Každý anděl je jedinečný.
Dva se ho ujmou a vedou ho na nějaké místo. Snaží se mu něco říct, ale neslyší je. Nicméně se na něj usmívají a chovají se k němu tak pěkně, jako by byl vzácný host. Yuukimu nezbude nic jiného, než se na ně usmát taky a zároveň ho polije pocit radosti. Po dlouhé době se na někoho usmívá...
Andělé ho zavedli k postaršímu muži s berličkou a dlouhými vousy. Poklekli před něj a on pokynul, aby šel Yuuki k němu. Andělé poté odletěli.
"Prosil jsi mě o pomoc?"
Yuuki vytřeštil oči: "B-Bůh?!"
Muž se zasmál a přikývl hlavou na znamení souhlasu, pak promluvil, "líbí se ti tady?"
"Moc," usmál se Yuuki.
"Můžu z tebe udělat jednoho z mých pomocníků, ovšem mám jisté podmínky."
"Jaké?
"Jelikož jsi ještě nezemřel, nemůžeš být v nebi, musíš zůstat na Zemi, ovšem když se staneš mým pomocníkem, už nikdy nesmíš přijít do styku s lidmi, jinak se z tebe stane padlý anděl a to potom půjdeš do pekla."
"He?"
"Nebudu chtít tvojí odpověď hned, dám ti čas, ale když se rozhodneš, ať už vědomě nebo nevědomky, už nebudu čekat."
V tom se Yuuki probudil prudkým posazením na postel.
"Byl to jen sen?" pomyslel si.

Daší den se ve škole opakovalo to samé, jako včera, jako každý jiný den. Ale tentokrát byl Yuuki posílený tím divným snem, který se mu dnes zdál. I když to byl jen sen, něco mu říkalo, že není sám a že to zvládne.
Snažil se vyhýbat všem, kteří ho šikanovali přímo nebo kamarádili s Ryuuem. A když si ho někdo takový všiml, jen odsekl pár větami a šel rychle pryč.
Pro Yuukiho to byl přelomový den, kdy měl konečně trochu klidu.
Zlom však nastal v poslední hodině, kdy ho celá třída začala napodobovat. Jednomu z nich pak něco řekl, jenže ten to využil ve svůj prospěch a zas si z něj všichni dělali srandu. Zase ho pomlouvali a vymýšleli nové přezdívky.
"Nesnáším je! chci pryč!" řekl si v duchu a čekal na zvonění.

V hodině ho přepadla bolest zad.
Sám nevěděl, co to je. Záda měl zdravá, nikdo ho nebolela a teď mu to připadalo, jako by mu někdo rval kosti zaživa. Avšak netrvalo to dlouho a bolest přestala. Jenže najednou se cítil mokrý, jako by mu na záda někdo nalil vodu.
zezačátku si myslel, že je to zase něčí žertík, ale když ruku zasunul za límec trička, překvapilo ho, že tam opravdu nějakou tekutinu má, ale na vodu to bylo moc lepkavé. Vytáhl ji a podíval se na ni. Udělalo se mu špatně...
"Krev?" pomyslel si.
Na nic nečekal, zvedl se a bez dovolení odešel na záchod. Když vyšel ze dveří, znovu ho přepadla ta bolest a on se jen ztěží na ten záchod dobelhal. Jen co prošel prahem dveří, skácel se k zemi a bolestí ani nedýchal.
Počítal sekundy, ale každá ta sekunda mu připadala jako věčnost bolesti. Nechápal, proč mu ze zad teče krev a co se s ním vůbec děje.
Když bolest konečně ustala, otevřel oči a nestačit se ani divit. Kolem něj byly kaluže krve. Chtělo se mu z toho zvracet. Rychle vstal a mířil k jednomu ze záchodů, jenže ho v tom něco zarazilo, nešlo mu projít.
Otočil se a málem vyjekl údivem. Už chápal, co znamenala všechna ta bolest a co víc - ten sen nebyl jen obyčejným snem.
Vyrostla mu křídla a místo běžného oblečení měl jednoduché roucho. Vlasy mu zase dorostly do délky, kterou měl původně.
Teď mu to bylo jasné. Je volný! už se nemusí ničím zabývat, nemusí chodit do školy, i když ho učení bavilo. Otevřel okno a spokojeně vylétl ven. Jeho sněhově bílá křídla se na vzduchu očistila od posledních krvavých kapek a Yuukimu už nic nebránilo v tom, aby byl anděl a rozlétl se po světě...


Za pár týdnů byla ve škole pohroma.
Když tam byl Yuuki, každý ho pomlouval a obtěžoval, ale teď tam není nikdo takový. Proto se začali pomlouvat všichni mezi sebou a nikdo si už skoro ani nevzpomněl na Yuukiho podivné zmizení.
Šel na záchod a když tam ostatní přišli, byla tam jen krev, pár pírek, ale Yuuki nikde. Ani doma nebyl, nebyl nikde v okolí.
"Kam mohl zmizet?" říkal si nahlas, ale spíše pro sebe, černovlasý mladík.
"Zas Yuuki? ten šel k čertu," zasmál se jeho kamarád, "je tu spousta dalších oveček, se kterýma se dá hrát."
"Sklapni Inaho!" odsekne a jde pryč.
Leží mu to v žaludku. Když to není Yuuki, nemá z toho radost. Když to není Yuuki...
Zatřepe hlavou. Poslední dobou není schopný myslet na nic jiného, než jen na Yuukiho. Vzpomínal na jejich první setkání, jak ho obdaroval tím krásným úsměvem a jeho bledě modrá očka se ve sluníčku jen zatřpytila štěstím. Pak začal s těmi pomluvami.
Myslel jen na sebe a na své bezpečí. Yuuki byl tak roztomilý a krásný, že se bál, že mu vyfoukne post nejhezčího kluka na škole. Teď ho to sžíralo zaživa, a i když si to nechtěl přiznat, chyběl mu. Chtěl se mu omluvit, obejmout... on ho vlastně celou tu dobu...
Znovu zatřepe hlavou a koukne se z okna.
Vytřeští oči... vidí... vidí opravdu anděla...?
A je ještě víc překvapený, že to stvořeníčko s křídly tak krásnými jako jeho jméno, který sedí na jedné ze soch na školním dvoře, se výrazně podobá Yuukimu.
Na nic nečeká a utíká na školní dvůr. Nereaguje na pokřiky svých přátel, jen doufá, aby to, co viděl, nebyl přelud.
O pravdě se přesvědčí hned, jak vkročí na školní dvůr.
Andílek je tam pořád. Čistí si pírka křídel a zpívá si u toho. Je to nádherná písnička a ten hlas patří Yuukimu. Ryuu je o tom pevně přesvědčený.
Jde pomalu k němu, "Y-Yuuki?"
Yuuki se rychle otočí. Vlasy mu za tu dobu dorostly až k lopatkám, vypadal teď ještě víc roztomile. Ovšem v jeho obličeji je strach a nenávist. Rychle stoupne a vzlétne.
"Počkej, Yuuki!"
"Proč bych měl čekat na to, až mi zase ublížíš!?" zakřičel na něj. Za těch pár týdnů už si stihnul oblétnout mnoho míst a celkem se otrkal. Měl už odvahu říct Ryuuovi svůj názor.
"Proč si radši nenajdeš někoho jinýho? nelpi jen na mě!" pokračoval.
"Nemůžu," přerušil ho Ryuu, "když to nejsi ty, nebaví mě to."
"Super, ještě líp." Yuuki se už chtěl dát na odlet, když v tom najednou...
"Miluju tě!"
Andílek se zastaví a otočí se na něj, "cože?"
"Uvědomil jsem si to, když jsi tu nebyl. Tak jsi mi chyběl..."
"Proč jsi mi teda tak ublížil...?"
"Lidé dělají mnoho špatných věcí. Copak jsi nikdy neškádlil někoho, koho máš rád?"
Yuuki se na něj chvíli koukal a přemýšlel. Pak pronesl: "Myslíš to vážně?"
"Smrtelně."
"Fajn," usměje se, "ale vem na vědomí, že tě stáhnu sebou do pekla."
"Co? Jak?"
Yuuki slítne a bosýma nohama se dotkne země. Přejde k Ryuuovi a políbí ho.
Ten to nečekal, tak má otevřené oči a všechno sleduje.
Yuukiho bílá křídla se pomalinku mění na křídla černá a pak mizí. Jeho vlasy od kořínků černají, ale jen do půlky. Jeho roucho nahradí staré obvazy.
Když ho Yuuki pustí, otevře oči, jsou rudé. Zasměje se.
"Jestlipak víš, co se stane s andělem, který sejde ze své cesty?"
Ryuu na něj jen nechápavě kouká.
"Mno přeci se stane démonem," znovu se zasměje, "pokud mi zase něco uděláš, pošlu tě přímo do hlubin pekla, rozumíš, Ryuu?"
Černovlásek nasucho polkne, pak se nadechne a spustí, "jenže to se nikdy nestane, protože tě miluju."
Yuuki se na něj podívá a usměje se, "máš to marný. Tenhle svět - to je to peklo."


Nakonec pár rad:
Pokud se chováte jak Ryuu: Na každého jednou dojde. Takže se ke slabším nechovejte škaredě! Radši se nad sebou zamyslete, proč mu vlastně ubližujete...
Pokud máte podobnou situaci jako Yuuki: Nikdy to nevzdejte a bojujte dál. Jak jsem říkala předtím, na každého jednou dojde, ať už dřív nebo později. Hlavně se nevzdávejte!

Kdyby někdo nepochopil ten konec, tak Yuukimu poprvý Bůh řekl, že když se setká s lidmi, půjde do pekla a Yuuki zůstal na Zemi, takže Země je peklo :3 ... mno ale když je Země peklo, nechtěla bych vidět to pravý "hlubinný peklo" xD
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

O.o

(Arterie, 23. 11. 2012 17:58)

Naprosto boží! Opravdu hltala jsem každé slovo a konec, který vyústil do podoby pekla → Země... Je naprosto... úplně.. This is fucking AWESOME!!! Šíleně se mi to líbilo! :)

Krása :3

(Lock, 16. 9. 2012 14:01)

Nádhera, moc se mi to líbí :D

:D

(Taki, 31. 8. 2012 16:29)

áhoj :D maž užásnej blog a skvělej dess :3 tve články se poměrně skvěle čtou *--* btw..mohla bys prosím navštívit muj blog :D děkuju ti :) // ~~ http://dvestrany-yaoi.blog.cz/

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8