Co dokážou slzy 2/2
"Co tu chceš?!" řekl tak chladně, jak nejvíc uměl. Matt ho takový tón hlasu nikdy neslyšel používat.
11. 3. 2011
Když vyšel po schodech nahoru, nejdřív uslyšel divné zvuky,hned potom se dostavil silný zápach nějakého silného, mužského parfému.
Zarazil se.
Už tušil, co čeká ale nemohl tomu uvěřit. Proč mu to udělal? co ho k tomu vedlo?
Rychle se rozběhl k pokoji, kde se mělo všechno odehrávat, aby čelil bolestivé skutečnosti.
Prudce rozrazil dveře. Upřely se na něj dva pohledy. Jeden naštvaný, který patřil Samovi, a jeden vyděšený, který patřil onu neznámému.
Mattovi vhrkly do očí slzy.
"Zmiz," pokynul plavovlásek k chlapcovi, který pod ním doteď ležel. Ten si sebral všech šest švestek a rychle vyběhl z pokoje. Zachvíli bylo slyšet jen klapnutí domovních dveří.
"Proč? zeptal se Matt a malinko popotáhl.
"Matt se jen zasmál a šel k němu. Prudce ho chytl za ruku a mrskl s ním na postel. Tentokrát se nesnažil být ani milý, ani hodný.
"Už mě to nebaví," řekl naštvaně, "víš, byl jsi jen jeden z mnoha hraček, které mám."
"Co-"
"Teď jsi mi zrušil zábavu, tak za to, jako moje hračka, zaplatíš."
"Proč?" zavzlykal, "proč jsi mi teda dovolil s tebou bydlet? proč sis mě tak hlídal?"
"To je jednoduchý. Ty jsi ze všech nejroztomilejší a nejvíc připomínáš holku. Byl jsi vzácnej kousek do mé sbírky a já tě v té sbírce chtěl mít. Proto jsem si tě hlídal, chápeš? Byl jsi jen vzácná hračka. Nic víc."
Nic víc...
Ta slova zněla Mattovi v hlavě a opakovala se stále dokola. Nic víc, nic víc, nic víc... Když si pomyslel, co všechno mu dovolil... Chtěl teď utéct pryč. Jenže Sam byl rychlejší a něčím mu svázal ruce.
"Ne...! ne přestaň!"
"Zmlkni!" (poznámka: tak, tuhle část sem psala, když sem byla naštvaná na učitelku... takže když to bude moc tvrdý, omlouvám se... sem si zlost vybíjela na chudákovi Mattovi xD)
Matt se napřed snažil bránit. Jak nohama, tak rukama, které byly ovšem svázané, takže se nezmohl na nic.
Šátek byl utažený až příliš silně.
Sam se usmál při všech jeho pokusech uniknout. Agresivně z něho sundal, nebo i strhal oblečení a otočil si ho na břecho.
Byl opravdu agresivní a bylo poznat, že je opravdu naštvaný.
"Prosím, přestaň!" vzlykl Matt.
Věděl, že Sam nepřestane...
...a měl pravdu. Sam se na něj usmíval. Usmíval se tak, jako by si užíval celé Mattovo utrpení... jako by mu dělalo radost to, že trpí.
Stejně agresivně, jak ho vysvlíkl, namířil dva své prsty k jeho konečníku a prudce vstoupil.
Drobounký tmavovlásek cítil, jako by se měl rozpůlit na dvě půlky. A to byly jen dva prsty. Tak moc byl Sam tvrdý.
"Pře... s... ahh!"
"Mám přestat? ale vypadá to, že si to užíváš..." zasmál se.
Po těchto slovech vyndal prsty a přiložil něco většího. Přesto na Matta nebyl milý. Prudkým přírazem byl uvnitř něj až po kořen a hned se začal prudce a rychle pohybovat.
Matt vzlykal bolestí.
"Pře... staň! pros... ím... přestaň!" vykřikl.
Cítil tak velký tlak, jako by se měl každou chvíli roztrhnout na tisíc kousíčků. Sam mu rozdrážďoval všechno, co doposud poklidně spalo uvnitř něho. A proto to tak moc bolelo.
Matt cítil, jak mu po vnitřních stranách stehen pomalu stíká horká krev. Neviděl ji ale cítil a moc dobře.
"To bolí...!" zavzlykal.
"Máš smůlu, neměl jsi mě vyrušit."
"Copak... ahh... jsem to... měl vědět?!"
"Tvoje smůla... holt... špatný načasování!"
Matt míchal dohromady steny se vzlyky. Byla to pro něj věčnost. Doposud si to se Samem užíval... to byl ale daleko milejší. Teď už chtěl, aby to přestalo. Aby už byl konec... Jenže prosby na něj neplatí.
Ubližuje mu.
Právě teď... Matt cítil, že ho začíná pomalu nenávidět. A proto plakal víc, než bylo třeba.
Bál se. Strašně moc se Sama bál.
Na sekundu si vzpomněl na Cornyho. Varoval ho a on ho měl poslouchat. Měl si na Sama dávt větší pozor.
I přes tu velkou bolest cítil, že zachvilku vyvrcholí. Jak on, tak Sam. Těšil se, už to chtěl mít za sebou.
Opravdu za pár vteřin oba vyvrcholili.
Sam z něj vystoupil, oblíkl se a vyšel z místnosti, dokonce i z bytu. Už bylo slyšet jen zaklapnutí domovních dveří.
Matta nechal tak, jak tam ležel.
Vzlykající, ublížený, zlomený...
Chvilku tak zůstal. Ale opravdu jen chvilinku.
Přemohl se vstát.
Věděl, že tu nesmí zůstat. Ne s "ním".
Šel pomaličku a přidržoval se zdí. Snažil se co nejrychleji z tohohle bytu vypadnout, ale nešlo to tak snadno. Muselo to trvat nejméně dvě minuty, než se ke dveřím dobelhal. Rychle zatáhl za kliku a vplížil se na chladnou chodbu, která mu svým příjemným chládkem dělala moc dobře.
Pomalu nastoupil do výtahu a stiskl tlačítko. Chtělo se mu sednout, ale to by zase nevstal. Unaveně se opíral o dřevěnou stěnu výtahu a čekal, než výtah zastaví.
Byla to chvilka... pro něj celá věčnost. Už chtěl být venku. Chtěl cítit čerstvý vzduch, chtěl být někde v bezpečí.
Když se konečně dočkal a výtah zastavil, pomalu vylezl.
Bolelo to tak moc, že se mu do očí hrnuly slzy.
Vyšel ven a konečně si sedl na schody, do rožku, aby nepřekážel příchozím.
Vylovil z kapsy mobil a vytočil číslo někoho, na koho se mohl stoprocentně spolehnout.
Bylo teplé, letní odpoledne. Corny si teď dával studenou sprchu, aby ze sebe smyl to množství potu. Takhle v létě chodil do sprchy každý den. Ráno a odpoledne se osprchoval studenou vodou a večer tou vlažnější.
Najednou mu zazvonil mobil. To ho šíleně polekalo, protože věděl, že doma, kromě jeho, nikdo není.
Když si uvědomil, že to byl pouhý mobil, zasmál se. Vzal ručník, který si následně uvázal kolem pasu a spěchal do místnosti, kde mobil ležel.
"Jo? tady Corny,"oznámil svým veselým hlasem.
"Corny..." ozvalo se šeptem na druhém příjmu. Corny hned poznal, že je to Matt a zněl příšerně. Jako by byl týden na poušti a nic nejedl, ani nepil.
"Matte, co se děje?!" vykřikl.
"Přijdeš pro mě, prosím?" zašeptal.
"J-jo... kde teď jsi?"
Matt mu pomalu nadiktoval adresu domu, u kterého se nacházel a ještě zašeptal slovíčko: "Rychle..."
Kdyby si neuvědomil, že je jen v ručníku, vyběhl by ven tak, jak byl.
Rychle na sebe hodil nějaké oblečení, které našel a jako blesk mířící k zemi, vyběhl ze svého bytu. Zamkl a ani nečekal na výtah. Schody bral po dvou...
Bál se.
Bál se o Matta. Nevěděl, proč tak spěchal, jen když slyšel jeho hlas. I když zněl tak strašně, každej normální kluk by takhle na pomoc druhému klukovi nespěchal.
Teď poslouchal jen své srdce, které ho nesmírně bolelo. Strach mu ho sevřel. Mattovi se něco stalo a celej rozum se mohl jít zahrabat.
Tohle se mu stalo poprvé. Poprvé měl o někoho tak moc velký strach.
Celou cestu utíkal. Město znal tak dobře, jak nos mezi očima. hned věděl, kde se Matt nachází. Jenže to bylo skoro přes půlku města. Celou tu dobu utíkal, utíkal a utíkal.
V uličce, kterou Matt jmenoval, byl asi za půl hodiny od jejich rozhovoru.
Teď ho jen stačilo najít. chvilku se vydýchával a hned se zase rozběhl.
Obešel každý dům a trvalo to dalších pět minut, než se dostal do panelákové oblasti. To už Matta uviděl hned. Seděl na schodech druhého vchodu a asi spal.
Vypadal tak nevinně a přitom tak moc ublíženě. Rozběhl se přímo k němu.
"Matta... Matte!"
Malinko se probral, mírně otevřel oči a usmál se, "takže... tys fakt přišel..."
"No jasně," usmál se, "přece tě nenechám ve štychu. Co se stalo?"
"Mohl bych bydlet chvilku s tebou? nemám... teď kde bydlet..."
"Jo. Můžeš. Rodiče jsou teď na celý prázdniny pryč kvůli práci takže máme volnej pokoj."
"Díky..." vydechl a zase zavřel oči.
"Tak... půjdeme?" zaptal se a natáhl k němu ruku.
"Promiň ale... asi mě budeš muset... vzít."
"Vzít... tebe?" začervenal se.
Když uviděl Mattův obličej, jemně ho vzal do náruče a vyzdvihl k sobě.
Matt se k němu automaticky přivinul a znovu usnul. Bylo to poprvé, kdy se cítil být u někoho v bezpečí... konečně.
Po celou dobu se Corny díval jen na Mattovu tvář. Přemýšlel, co se mohlo stát, že je tak zřízený. Hned si to uvědomil, když v místě, kde Matt seděl, uviděl skvrnu od krve.
Cítil, jak se v něm hromadí veškerá zlost a na povrch se derou slzy. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl...
Měl ho rád.
Teď si to uvědomil. I když bylo těžké, tomu uvěřit, opravdu ho měl rád.
"To je takovej hajzl!" ulevil si a znovu pohlédl na to křehoučké stvoření, co mu spalo v náruči. Trocha jeho slz dopadla na jeho klidnou tvář. Byl tak strašně rád, že si ho může v klidu držet v náruči a dávat na něj pozor. Teď už ho jen tak nepustí.
Teď ne...
Rychle se otočil a vydal se ke svému domu. Chtěl se o Matta postarat co nejdřív. I když to bylo přes půlku města a cesta nebyla vůbec snadná, ani jednou se nazastavil.
Zvědavé pohledy ostatních lidí na něj dopadaly jak pěti kilové balvany. Nevšímal si jich. Snažil se o to. Jen se modlil, aby jeho oblečení pohltilo všechnu Mattovu krev. Nestál o problémy. Pospíchal a přál si být co nejdřív doma.
Tmavovlásek se probral prudkým posezením na postel. Sám se divil, že to ani tak moc nebolelo...
Asi se mu zdál nějaký škaredý sen, na který si však už nepamatoval.
Zezačátku nevěděl, kde je. Když si všiml Cornyho, podpírajícho hlavu o kraj postele a jak spokojeně oddychuje, vzpomněl si. Vzpomněl si, že mu volal o pomoc... a on opravdu přišel.
Chvíli se na něj díval, poté opatrně natáhl ruku k jeho tváři a dlaní, která tak moc připomínala něžnou dívčí ručku, ho pohladil.
Blonďáček se jako na povel probudil. Napřed zíral kamsi do neznáma peřiny, hned na to upřel své oči na Matta, ketrý svou ruku stačilstáhnout dřív, než ho spatřil.
"Je ti líp?" zeptal se s úsměvem. Byl rád, že ho vidí sedět.
Matt přikývl.
"Promiň ale... trochu jsem tě... ošetřil..."
Teprve teď si Matt uvědomil, že má na sobě čisté pyžamo, které vonělo po Cornym.
Uvědomil si, že ho Corny musel vysvléct... umýt a ošetřit... všude.
Nad tou představou se začervenal.
"Pamatuješ si něco?"
"Jo. Nebyl jsem ožralej ale zraněnej. V tom je rozdíl," pokusil se o vtip a Cornymu tak zlepšit náladu. Jenže nepomohlo to. Corny celou věc bral moc vážně, tak se ani neusmál.
"Ne, tak jsem to nemyslel. Usnul jsi hned, jak jsem tě vzal."
"Um... jo, já vím."
"Určitě máš hlad, žejo? Spal jsi dva dny," usmál se.
"A to jsi u mě pořád byl?"
Blonďáček odpověděl úsměvem a zmizel v kuchyni. Šel ke šporáku, na kterém ležel hluboký hrnec s polévkou, kterou mu tu nechala jeho máma.
Všechno si potřeboval probrat v hlavě, ve které se mu zatím míhaly myšlenky typu: Matt má na sobě moje pyžamo. Je mu trochu velký ale vypadá v tom šíleně roztomile...
Cítil, jaik se mu snad veškerá krev v těle přesouvá do hlavy. Rychle se po tvářích poplácal, aby přišel na jiné myšlenky a, mezitím ohřátou polévku nalil do misky. Tu, společně se sklenicí vody a jedním práškem, vložil na tácek a spěchal k Mattovi.
"Vem si ten prášek. Zmírňuje bolest, tak by se ti mělo zachvilku udělat líp."
"Nemusíš-"
"Ale jo, musím,"přerušil ho s úsměvem, "mohl bys mi říct, co se stalo?"
Po spolknutí a zapití prášku se Matt pustil do jídla. Opravdu byl hladový jak vlk. Mezitím Cornymu vyprávěl, co všechno se stalo. Musel se hodně snažit, aby se nerozplakal. Jeho snaha však byla marná. Rozplakal se hned po snězení polévky.
V Cornym se shromažďovala všechna zlost, když tak poslouchal. Doufal, že Sama už nikdy nepotká. Byl si jistý, že by mu něco udělal.
Měl tak silné nutkání něco udělat, aby ta hromádka neštěstí přestala plakat.
"Máš... máš ho ještě rád?"
Matt na něj upřel své uslzené, čokoládové oči. Následně zakýval hlavou na nesouhlas, "možná... možná ještě něco cítím ale to už pomaličku vyprchává. Za to co mi udělal... nesnáším ho..."
Corny už na nic nečekal. Rychle oddělal prázdný tác na zem a prudce ho objal.
"Bude to v pohodě, jo?"
"Co-Corny?" pípl a zmateně na něj koukal.
Než se nadál, stál Corny u dveří a zase se tak konejšivě usmíval. Uklidňovalo ho to. Strašně moc.
"Budu hned vedle. Pokud něco budeš potřebovat, zavolej. Neboj se zvýšit hlas, páč já sem hluchej jak poleno, a v domě stejně nikdo není."
Matt přikývl a znovu se zabalil do hebkých a teplých peřin.
Snažil se usnout. Utéct od všeho. Alespoň nachvilku.
Srdce mu tlouklo jak zběsilé. Jen kvůli jednomu objetí. Tohle se mu nestalo snad ani se Samem.
Moc dobře věděl, co to znamená, ale nemohl tomu ani zaboha uvěřit. Že by se rozkoukal tak brzo a zase se... zamiloval? Přemýšlel, čím to mohlo být způsobeno. Přemýšlel a přemýšlel. Najednou se prudce posadil na postel a nevěřícně se koukal na povrch bílé peřiny.
Den den, kdy mu Corny pomáhal. To bylo ono. Byl tak strašně něžný.
Milý a něžný...
To u Sama nepoznal. Proto ho začal mít rád...
Přinutil se vstát.
Opravdu už to nebolelo tak moc, jak včera. Ještě trošičku to cítil ale mohl normálně chodit.
Na malém stolku kousek od něj ležela miska s vodou. Corny ji jistě použil na jeho umytí. Podíval se do ní. Jeho obličej byl samý škrábanec.
Zachvátila ho panika, když si na to všechno vzpomněl. Rychle se otočil a pomalinku mířil ke dveřím vedle.
Corny seděl na posteli a zíral do prostoru stropu. Hned co Matt vstoupil na jeho koberec, otočil se za ním.
"Matte? co se děje? potřebuješ něco?"
Mattovi po těch slovech vhrkly do očí slzy. Nikoliv smutkem, ale štěstím. Pomalu kráčel k němu a asi půl metru od něj natáhl ruce. Následovalo prudké objětí.
"Bojím se tam být sám," zašeptal.
"Matte..."
"Je to... špatný tě objímat? taky jsi mě tak objal."
Corny jeho objětí opětoval a zároveň nasál jeho vůni, "neřekl jsem, že je to špatný."
"Můžu... takhle zůstat dýl?"
"Zůstaň si tak, jak dlouho budeš chtít," zašeptal.
"Proč jsi na mě tak hodný?"
Corny ho pustil a usmál se, "i já bych to rád věděl."
Chviličku na sebe jen tak, letmo a nesměle koukali. Ani jeden nevěděl, co má dělat, ani jeden nevěděl, co se bude dít.
"Chceš, abycg s tebou šel k tobě, nebo chceš zůstat tady?"
"Já... chci zůstat..."
"Dobře."
Nejdřív vedle sebe jen mlčky seděli a koukali se všude možně, jen ne na sebe. Po chvilce Matt zavřel oči a opřel se o Cornyho rameno.
"Matte? Tys... usnul?"
Žádná odpověď.
Corny se trochu zasmál, podebral si ho a šel s ním do jeho nynějšího pokoje. Zabalil ho do peřin, jako by byl zranitelné batolé a trochu se k němu nahl.
Viděl, jak pravidelně dýchá, jak krásná je přitom jeho tvář...
"neusínej hned po tom, co chceš jít zamnou, hlupáčku," zašeptal a sklonil se. Jeho tělo ho neposlouchalo. On neposlouchal rozum... teď vše řídilo srdce, jen a jen srdce.
Letmo ho políbil.
"Jedninej hlupáček jsi tu ty," otevřel oči Matt.
"T-t-t-t-ty... ty!" vykřikl s nataženým ukazováčkem k němu.
"No? já. Nikdo jinej tu není," usmál se a posadil se.
"Ty jsi... byl vzhůru?"
"Ještě jo," zívl si, "ta pusa mě pěkně rozebrala. Proč jsi mi to ale neřekl dřív? věděl jsi, že se nemusíš ničeho bát..."
"Já vim ale... nebyl jsem si jistej..." zašeptal.
"A teď už jo?"
"Nejspíš."
Matt se zasmál, "a žeprej jsi na holky."
"Zavři kušnu!" Matt poznal, že je rudý až za ušima.
"Kdy sis to uvědomil?"
"Nevim. Předevčírem."
Černovlásek poznal, jak je, jinak klidný, blonďáček najednou celý nesvůj, zadrhává a červená se. Koukl se jinam. Někam do rožku pokoje. Musel se trošku zasmát.
Klekl si a zezadu ho objal, "věřím ti, protože jsi byl na mě ořád děsně hodnej ale... opravdu to myslíš vážně? Neublížíš mi jak Sam? Neděláš si ze mě jen srandu?"
Corny ho chytl za ruce, "proč bych si mě s tímhle dělat srandu, nebo tě nebrat vážně?"
"Taky tě mám rád..." zašeptal Matt Cornymu do ucha. (poznámka: uwááá já dělám z toho Matta takovyho svůdníka xD ♥w♥)
"Po-počky a co Sam?"
"Říkal jsem, že ho nesnáším."
"Hele já... to je poprvý, co jsem se zabouchl do nějakýho kluka, tak na mě musíš pomalu!"
"Dobře. Zasvětím tě do tajného života semnou," řekl provokatérsky a zasmál se.
"Zavři kušnu už!" zasmál se, "radši mi řekni, jak se cítíš."
"je mi fajn. Vlastně už to vůbec nebolí."
"To je dobře," usmál se, "takže zítra nemusím do školy sám?"
"Ježíš! ona je vlastně škola!"
"Postřeh trpaslíku," zasmál se.
"Nejsem trpaslík!"
"Tak ti tak začnu říkat."
Usmál se a vstal, "pokud jsi unavenej, klidně spi."
"Budeš tady?"
Přikývl. Blonďáček si sedl na postel a koukal se, jak Matt pomalinku oddechuje.
"Corny?" zamumlal do peřin.
"Hmm?"
Můžeš se na mě přestat dívat?" otevřel oči, podíval se na něj a usmál se, "trochu mě to... znervózňuje..."
"Nemá proč."
"Ale má," vzdychl a sedl si, "takhle nikdy nezaberu."
Corny se na něj nechápavě podíval. Jako by nechápal ani jedno jeho slovo.
Matt se k němu na čtyřech doplazil a asi 30 cm (pardon za číslovky XD) od něj si lehl na záda a díval se na něj zezhora.
"Hraješ si na kosmonauta?"zeptal se pobaveně blonďáček.
"Ne, koukám na tebe."
"Normálním způsobem by to nešlo?"
"Ne!"
"Jak chceš," zasmál se.
"Corny?"
"Hmm?"
"Víš... já... jsem dost nervózní..."
"Z čeho zas?"
"Ze všeho... Z toho, že tu semnou jsi, že se na mě díváš, že na mě mluvíš... že něco řeknu blbě..."
Ticho.
"Corny jak... na tom teď jsme?"
"Jak to myslíš?"
Třepal se mu hlas... Celou dobu měl úplně ten samý problém jak Matt. Taky byl nervózní, taky se bál.
"Pokud něco neuděláme," řekl tmavovlásek, "budem se takhle trápit pořád."
"Promiň Matte ale já... jaksi nemůžu mluvit."
Matt se začal smát.
"Co je?"
Matt mu svoji odpověď nedal, jen ho objal, "Budeme... spolu?"
"Spolu, jako spolu?"
"Znáš jinej význal slova spolu?"
"Umm... ne?"
"Tak vidíš," zasmál se a mírně se od něj odtáhl. Podívali si do očí.
Matt se trochu přiblížil a opřel se o čelem o Cornyho čelo. Ten vůbec netušil, co má dělat.
"Neubížíš mi, že ne?"
"Jak bych vůbec mohl?" zašeptal a rukou zajel Mattovi do vlasů.
Teď sly všechny zábrany stranou. Všecen stud a nejistota se vypařily. Najednou, jako by se mu všechno vrylo do mozku a on věděl, co dělat.
Pomalinku ho políbil.
Na to Matt čekal. Uvědomil si, že na tenhle polibek čekal už strašně dlouho. Měl Cornyho rád od samého začátku.
Jenže když se chtěl Corny pustit, Matt mu to nedovolil. Chtěl víc. Chtěl utěšit a zapomenout.
"Matte..." vydechl a Matte jejich rty zase spojil. Věděl, že Corny totálně neví, co dělat, tak se vedení ujal on. Drobnými prstíky mu zajel pod tričko a laskal mu tak prsní svaly a bradavky.
"Matte... dost..."
Ale on, jakoby neslyšel. Corny si ho mírně odtáhl od těla a podíval se jinam, "nemůžeme..."
"Proč ne?"
"Já... sám jsi říkal, že nechceš, abych ti ublížil. Nechcu udělat tu samou věc jako Sam... Navíc ani nevím, co mám pořádně dělat... takže..." vychrlil ze sebe.
Matt se jen usmál, "není to stejný, ty mi neublížíš. Klidně tě povedu."
"Ne-ne já... nejsem si tím jistej..."
"Prosím, nech mě zapomenout na Sama. Ať tvoje dotyky nahradí ty jeho. Ať nemám takovej hnusnej pocit toho, jak na mě Sam šahal... nech mě na to všechno zapomenout tvojí rukou. Prosím."
"Matte..." vydechl a díval se na něj, "je mi šíleně trapně, nevim co dělat..."
"Neboj se. Bude to v pohodě." (poznámka: wuháá! xD můj první napsanej seme to nechce xD)
Matt znovu jejich rty spojil a Cornyho si položil na postel, "všechno v pohodě, povedu tě."
A tak mu Corny věřil. Zavřel oči a nechal Matta, ať si s ním dělá co chce. Vůbec nechápal, proč to chce dělat dva dny po jeho znásilnění, ale možná za to mohl Sam. Jestli to pro něj byla jen hračka, musel ho na to navyknout.
Ani to nepostřehl ale už byl téměř celý nahý. Matt se usmál a začal mu laskat krk. Blonďáček mírně vzdychl. Cítil Mattův ztvrdlý klín na svém břiše. Jeho tváře už skoro připomínaly hořící kamna.
"Matte... vysvleč se taky..."
"Ne. Zkus mě vysvlíct sám."
Corny cítil, jak se mu třepou ruce. Zároveň musel uznat, že opravdu nic nedělá. Takže alespoň to pyžamo mu mohl sundat.
"Vidíš. První krok máš za sebou," usmál se Matt, když byl nahý a z něj taky sundal přebytečné oblečení.
"Počkej... Matte... tohle je už moc..." řekl a chtěl se zvednout ale tmavovlásek ho zastavil.
"Úplně poprvý je to vždycky nejhorší. Neboj, všechno bude v pohodě. Tady není nic, za co by ses mohl stydět, jo?" usmál se a políbil ho. Pravou rukou mi přitom sjel přímo do klína. Corny zasténal Mattovi do pusy ale ten ho rychle utišil.
"Ukážu ti malou ukázku, jak na to. Pak už to bude jen na tobě. OK?"
Tmavovlásek se narovnal. Trošku se nadzdvihl, nastavil si Cornyho klín ke svému konečníku a začal na něj pomalinku dostedat.
Corny musel přivřít oči a skousnout si dolní ret. Na to, že se to právě chystal dělat s klukem, to bylo až moc příjemné. Najednou si, jakoby uvědomil, že v tom není rozdíl. Žena nebo muž... na pohlaví vůbec nezáleží. všude je to stejné.
Zato Matt ničím překvapený nebyl. Bylo to stejné jako vždy. Přesto však cítil nepatrný rozdíl. Tentokrát to byl Corny, jeho Corny.
"Jsi... v pohodě...?" zeptal se blonďáčka pod ním.
"To bych se měl... ptát já tebe, ne?"
"Já jsem v pořádku."
"To je fajn," usmál se.
"Corny," vydechl, "sáhni si na nás. Vnímej nás."
Vzal jeho ruku a nasměroval to na jejich spojení. Corny sebou mírně ucukl a podíval se na něj.
"To je v pohodě."
Poté se Matt začal mírně pohybovat nahoru a dolů. Vydával ze sebe mírné vzdychy. Nebyly silné, protože se nepohyboval ještě moc rychle.
Corny ho chvilku zastřeně pozoroval. Jako by si začal všechno pomalinku uvědomovat. Spíš se to všechno rychle učil.
Netrvalo to dlouho. Corny si Matta přetočil pod sebe a podebral mu nohy. Začal stejně mírně přirážet.
"Učíš... se rychle...!" vykřikl Matt. Corny se jen usmál a políbil ho. Zachvilku přírazy zrychlily. Oba dva si užívali tu rychle přicházející slast. Oba dva si užívali jeden druhého.
Jenže Corny přestal. Matt otevřel oči a podíval se na něj, "proč... jsi přestal?"
"Brečíš... jestli ti ubližuju... přestanu."
Matt se zmateně chytl za tvář, na které byly mokré cestičky. Začal se smát.
"To je tou slastí, hlupáčku. Jsem jen rád."
Corny se praštil do čela, "no jo, taky mě to mohlo napadnout..."
Matt se zasmál a objal ho kolem krku. Tím si ho přitiskl víc k sobě.
Všechno začlo odznova.
Hráli si ještě asi dvě hodiny. Matt usnul na Cornho hrudi. Blonďáček teď taky mohl v klidu usnout. Jen se na svého Matta víc přilepil...
Probudil je až nepříjemný zvuk budíku, který hlásil vstávání do školy. Corny se k budíku mrzutě natáhl ruku a jedním stiskem ho vypnul. Podíval se na tmavovláska, který se probíral hned vedle něho.
"Brý ráno, trpaslíku," zasmál se.
"Dobrý raku."
"Proč rak?"
"Protože seš vždycky červenej až za ušima," zasmál se a sedl si.
"Nic nebolí?"
Zakroutil hlavou a nalepil se na něj, "bylo to moc příjemný. Jsi strašně něžnej."
"To jsem rád," usmál se, "ale teď už budem muset jít."
"To je taky nápad to dělat těsně než jdem do školy," zamumlal si Matt a vyhrabal se z postele.
"Zaprvý to nebylo těsně a zadruhý to byl tvůj nápad."
Zatímco se Matt oblíkal, Corny dělal snídani. Nikomu z nich se do školy nechtělo ale museli. Ještě jeden týden to vydrží.
U snídaně se vesele bavili. Už neměli žádný důvod se stydět nebo být nervózní. Všechno co se mělo stát, se stalo...
Až na cestě do školy je zastavil, až moc povědomě známý hlas. Matt se automaticky schoval na Cornyho a oba čekali na toho nezvaného příchozího.
Byl to Sam.
"Jakto, že vy dva jste spolu?"
"Já mu přišel pomoct po tom, co jsi ho tak zřídil, víš?"
"Chci si s Mattem promluvit."
Ale Matt zpoza Cornyho nevylízal, "pokud mi něco chceš říct, může to slyšet i Corny."
"No... když jsem se v ten den vrátil domů, nebyl jsi tam. Měl jsem o tebe strach. Chtěl jsem se omluvit. Uvědomil jsem si, že tě mám fakt rád."
Matt se na něj nechápavě koukal a pak se zasmál, "zajímalo by mě, jak dlouho jsi tu řeč vymýšlel ale nevěřím ti už ani nos mezi očima. Promiň ale už je pozdě. Měl sis to uvědomit dřív. Už tě nemám rád."
Na to Matt Cornyho popadl a mířili spolu do školy. Jestli za nimi Sam ještě něco pokřikoval, to už nevěděli, protože ho nevnímali. Povídali si mezi sebou, plánovali si společné prázdniny.
Budou sami. Celé dva měsíce jen spolu. Co víc si přát?
~~ A co bylo dál?
Oba si ty prázdniny opravdu užili. Jezdili všude možně a celé dva měsíce byly snad jen dva týdny doma... a co po prázdinách?..::
"Mami, nemohl by tu Matt zůstat? rodiče ho vykopli z bytu."
"Ach, ty chuďátko. Samozdřejmě že můžeš. Corny je tu stejně věčně sám, protože my jsme pryč. Tak tu alespoň bude mít nějakou společnost..."
Portrét
Vyhledávání
Archiv
| << | červenec / 2022 | >> | ||||
Statistiky
| Online: | 1 |
|---|---|
| Celkem: | 62342 |
| Měsíc: | 796 |
| Den: | 58 |
linsy - super!