Děsivá dovolená 1/2
Když jsme přijeli, bylo celkem škaredé počasí. Zdálo se, že veškeré naděje na koupání a slunění budou marné.
Jeli jsme na týden na dovolenou. Rodiče mají jediný týden prázdnin dovolenou, tak jsme toho využili.
Blízko téhle vesničky je velké jezero, kam prý chodí hodně lidí.
Pronajali jsme si jeden barák, který spíš připomínal hrad. Je rozdělený na dvě části. Dovnitř se jde po schodech. Pak následuje krátká chodba se dvěma vchody po levé a pravé straně. Vlevo je jedna část domu a vpravo je druhá. Každá část je po čtyřech ložnicích, jedním obývákem, jednou kuchyní a dvěma záchody a koupelnami.
Nejprve mi nebylo jasné, proč jsme si pronajali tak velký barák, ale hned mi to došlo, když dorazila další rodina.
Moc nadšený jsem z toho nebyl. Že se tu budeme dělit s další rodinou...
Ale nevypadali jako špatní lidé. Měli tři děti. Jednu dceru, která měla zhruba pět let a dva syny, z čehož byl jeden dvojče holčičky a druhý byl asi stejně starý, jako můj bratr, takže o rok starší než já. Divný na něm bylo to, že mě, zřejmě obarvené, blond vlasy.
Hned jsme se seznámili a zjistili, že jsou to opravdu moc milí lidé.
Brácha se začal s tím klukem bavit hned. Je to ten typ člověka, který se zakecá se všema. Já jsem bohužel jeho pravý opak. Jen jsem se představil a pak se na všechny díval, jak se vesele baví.
Mě to tak vyhovuje. Nemám rád zdlouhavé řečičky a ani jsem neměl extra velkou chuť je poznat...
Šel jsem do pokoje a začal si radši vybalovat věci. Je to daleko lepší, než se zdržovat s nějakýma zbytečnýma řečičkama. Poté se můžu porozhlédnout po okolí - sám.
Celou dobu jsem u toho vybalování slyšel veselé hlasy z našeho nynějšího obýváku.
Největší hluk dělala dvojčata.
Nikdy jsem neměl děti rád. Moc řvou, pořád si něco vymýšlí a obvykle bývají tak rozmazlené, že dělají věci, které by jednoho dostali do blázince.
U těhdle dvou, jak se zdálo, nebyla výjimka...
Rychle jsem uložil poslední oblečení do skříně, převlékl jsem se z riflí do tepláků a nepozorovaně vyběhl z domu.
Byla to pěkná vesnička. Domečky vypadaly dost pohádkově. Obvykle byly ze dřeva s menší zahrádkou kolem. V zahrádkách rostlo nespočet květin, květiny byly i na balkonech a parapetech oken.
U jednoho domečku jsem se zastavil a pozoroval ho.
V tom mě někdo položil ruku na rameno. Lekl jsem se tak, že jsem nadskočil. Rychle jsem se po neznámém ohlédl a hned se mi trochu ulevilo. Byl to ten starší kluk z druhé rodiny.
"Ty asi nejsi moc společenskej typ, co?"
"Pokud máš problém, tak mě nech být!" pronesl jsem uraženě.
Trochu se zasmál, "ale vůbec ne. Jen že jsi tak vypadl a vůbec ses s námi nebavil..."
"Já to nemám zapotřebí," odseknu.
Nic na to neříká, jen se usměje, "jaký že to bylo tvoje jméno?"
"Neotravuj, když nejsi ani schopnej zapamatovat si mé jméno."
"Ty moc kamarádů nemáš, co?" optá se stále s úsměvem na rtech. Opravdu nevím, proč se tu tak culí jak nějakej idiot...
"Kamarádím se jen těmi, se kterými se kamarádit chci."
"A semnou nechceš?"
"Vidíš snad nějaký zájem?"
"...jsi úplně jiný než tvůj brácha," usměje se.
"Drž hubu!" vyjedu, "přestaň mě s ním laskavě srovnávat! ... celej život mě s ním srovnávají... nepotřebuju to slyšet i od tebe!"
Chvilku se nic neděje. Nedívám se na něj. Mohl bych odejít, ale jako bych měl nohy přikované k zemi, nejde to... Jen tak stojím a se skloněnou hlavou mlčím.
"Myslím..." pronese do ticha, a dokonce mě pohaldí po havraních vlasech, "že sis o mě udělal špatnej obrázek. Jsme na stejný lodi. Moji rodiče se taky víc starají o dvojčata než o mě, proto jsou tak děsně rozmazlený. Nedivil bych se, kdybys zdrhnou kvůli nim," zasměje se, "a to, že jsem si nezapamatoval tvé jméno... prostě v tom nejsem dobrej. Odmalička mi dělalo potíže si zapamatovat jména. Dokonce neznám jména děcek ze třídy, kromě kamarádů. Promiň."
Koukl jsem se na něj. Díval se jinam a trochu se červenal. Zřejmě se za to styděl.
"Yukio."
"Eh?"
"Moje jméno."
"Aha! zní roztomile," zasmál se.
"Řekni to znovu," zatínám pěsti, "a už s tebou v životě nepromluvím!"
"Gomen, gomen. Já jsem Shinji."
Podal mi ruku a já ji přátelsky stiskl...
Co jsem si myslel?
Že jedním potřesením ruky získám hned nového kamaráda? tsu! Proklínám se za to, že jsem nachvilku myslel, že je v pohodě!
Shinji se baví pořád jen s Fujim - mým bráchou.
No jo, co jsem mohl čekat. Jsem strááášně nudnej člověk...
Tři další dny bylo tak, jak jsme přijeli - chladno a zataženo. Takže jsme jen chodili po vesničce - je to sice vesnička, ale je tu velký cestovní ruch - a nakupovali jsme suvenýrky.
Když se dospělí odešli někam bavit, byl jsem to vždycky já, kdo mě nastarost hlídat dvojčata. Shinji a Fuji se vždycky někam odešli a nechali mě v tom samotného...
Byl jsem tak šťastnej, když jednou rodiče přišli dřív a ptali se: "Kde je Shinji s Fujim?"
A já jim klidně odpověděl: "Zdejchli se..."
Přestával jsem je oba mít rád...
Čtvrtý den se udělalo konečně pěkně. Tak jsem se - všichni - rozhodli, že pojedem k jezeru. Pro mě to znamenalo další den plný nudy... Bylo mi jasny, že se semnou nikdo nebude bavit.
Za vstup se platilo - samozřejmě, je tu přeci cestovní ruch... Dostali jsem takovy papírový nalepovací náramky, ktery se ve vodě nerozmočí, jako vstupenky. Děti dostali růžovej a my dostali modrej.
Obsadili jsem místo hned u vody.
Opravdu, tenhle týden byl pro mě horor - na to, jak jsem se na tu dovolenou těšil. Pořád jsem se nudil, Shinji mě šíleně štval, Fuji si mě nevšímal, rodiče si mě nevšímali... jedinou společnost mi dělali dvojčata. Abych pravdu řekl, už jsem si na ně celkem zvykl, ale pořád jsem je moc nemusel. Jediný co se mi na Shinjim líbilo bylo to, že uznával rozmazlenost svých sourozenců.
Vysvlíkl jsem se a šel do vody jako první.
Na co čekat na ostatní?
Zachvíli zamnou připlavali dvojčata - ve svých rukávkách samozřejmě. Opravdu věrní...
Chvilku jsem si s nimi hrál nebo je učil plavat. Čas mi ubíhal. Ani jsem si nevšímal ostatních.
...když v tom mě někdo silou potopil...
"Co děláš?!" obořil jsem se na něj, když jsem se vynořil. Byl to Shinji, myslel jsem si to.
"Začal sis s nimi nějak rozumět," řekl místo odpovědi.
"No a co. Nikdo se tu semnou nebaví, tak co mám dělat, nudit se?"
Zatváří se smutně a podívá se jinam. Pak mě znovu potopí s tím rozdílem, že on se potopí taky...
...pak se stane něco, čemu by kluk málokdy uvěřil...
Pod vodou mě obejme a pak mě políbí!
Políbí! kluk!
Vytřeštím oči, i když jsem pod vodou, a koukám na něj. Světlé vlasy se mu klidně vlní, jako by se nic nestalo. Pak oči zas zavřu, rychle ho odstrčím od sebe a vynořím se.
Chvilku nevěřícně hledím do vody. Dvojčata se začínají ptát: "Onii-chan, jsi v pořádku?"
Shinji se vynoří. Nemám na něj náladu. Plavu na břeh. Jenže mě popadne za ruku.
"Nech mě být!" vysmeknu se mu a plavu dál.
"Počkej, nech mě ti to vysvětlit!"
"Nepotřebuju nic vysvětlit!" už jsem dosáhl na dno, tak jsem se naštvaně otočil, "už mě to nebaví. Vtípků už bylo dost!"
"To není vtip!" zakřičí.
Nachvilku jsem strnul. Že by to myslel vážně...? ale ne, tohle nejde...!
Ušklíbnu se, "ale já ti nevěřím."
"Co...?"
"Cely dny si mě nevšímáš a teď po mě chceš, abych ti skočil na něco takovýho?" zakroutím hlavou, "už to opravdu stačí."
Otočím se a jdu z vody. Co nejrychleji od něj!
Z tašky si vezmu suchej ručník a poprosím rodiče o trochu peněz, že si půjdu koupit pití.
Rychle všem mizím z dohledu. Chci být sám - jako celé tři dny - vyhovovalo mi to tak nejvíc.
Ještě štěstí, že u těch stánků byly i lavečky na sezení. Objednal jsem si i nějaké jídlo, abych se zdržel co nejvíc.
Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že jsem byl pryč celé dvě hodiny. Byl jsem šťastný, že se mi to tak pěkně povedlo a snažil jsem se vyhýbat Shinjimu obloukem.
Protože bylo už dost hodin, mohl jsem jít do vody jen jednou. Tak jsem vzal dvojčata a hrál si s nimi...
Další den jsme tam jeli znova.
Neříkám, že tam není pěkně, ale nuda...
Tentokrát si dvojčata vzali Fuji s tím bastardem... takže co jsem měl dělat?
Napřed jsem plaval tam a zpět, pak jsem si, s krátkýma přestávkama, obeplaval celé jezero.
K večeru ale vyhlásili akci "Hledání pokladu." Vytvořili obrovskej plácek písku a tam někde se údajně schovával poklad. Rodiče - obou rodin - samozřejmě neváhali a zaplatili si hodinu.
...a co se nestalo - samozřejmě to našli!
Ale kdyby tam bylo něco užitečnýho - byly tam jen tři flašky nějakýho chlastu...
Nálada byla harmonická, dokud nevylezl můj brácha z vody.
Oznámil nám, že jaksi špatně vidí.
Mamka mu podala kapesník, ať si utře oči, že to bude nejspíš z vody...
Večer nám dospělí dali trochu toho jejich vyhranýho pití.
Na mě to bylo moc - nikdy jsem tvrdý alkohol nepil, nebylo to na mě - tak mi stačila jedna sklenička a bylo mi blbě. Zato Fuji - kterému se udělalo značně líp - a Shinji valili do sebe jednu sklinku za druhou.
Ani nevm jak, ale všem se nám podařilo usnout.
... a když jsem se probudil, nebylo to nejpříjemnější... ležel jsem vedle Shinjiho a ten mě objímal!
To mi tak ještě scházelo... Smrděl z něj alkohol, bylo to hnusný.
Rychle jsem se z jeho sevření dostal a běžel do svého pokoje.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
