Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Děsivá dovolená 2/2

27. 3. 2012

 Ráno jsem vstal jako poslední až ve dvanáct hodin.

Šel jsem si jako obvykle umýt zuby a obličej. Ale pořád mi něco nesedělo. Bylo tu moc ticho. Věděl jsem, že kdyby rodiče chtěli někam jít, počkali by na mě, popřípadě by mě vzbudili.
Prolezl jsem všechny pokoje a fakt byli pryč! Tak jsem se šel ještě podívat za Fujim.
Zaklepal jsem na dveře a vešel.
Fuji stál na balkoně a koukal se ven. Tohle nikdy nedělal. Bylo mi to divný.
"Kde jsou rodiče?"
"Šli ven," odpoví stroze.
"Co ostatní?"
"Ti jsou tu."
Další divná věc - od té doby, co jsme se seznámili, rodiče byli pořád s nimi.
Šel jsem k němu a chytl ho za rameno, "děje se něco?"
Otočil se ke mě, "nevidím..."
Vyjekl jsem a šokem jsem spadl na zem.
Nejen že Fuji neviděl, ani nemohl... zřejmě si s očima něco udělal, protože je měl úplně zalité krví, pramínky krve mu dokonce stékaly po tvářích.
"Onii-san..." vydechl jsem.
Najednou udělal něco, co bych ani v nejmenším nečekal. Přeskočil zábradlí balkonu!
Rychle jsem vskočil a chytl ho za ruku, "onii-san... prosím..."
Slzy mi tekly proudem. Nikdy jsem si nemyslel, že bude mít Fuji nějaké sebevražedné sklony.
"SHINJI!!!" nevěděl jsem, co mám dělat. Rodiče byli pryč, nebyl tu nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoct.
Jenže Fuji se nenechal, začal mě volnou rukou škrábat a štípat. Měl jsem problémy ho udržet. Jeho ruka se potila, moje ještě víc.
Tekla mi krev z toho, jak mě Fuji škrábal. Bolelo to, ale věděl jsem, že ho nemám pouštět.
Jenže najednou se vysmekl. Prostě se vysmekl. Bylo to určitě kvůli tomu potu. Viděl jsem úplně zřetelně, jak spadl, jak to křuplo - asi si zlomil vaz.
Začal jsem se třepat, couval jsem, dokud jsem nezarazil na skříň, po té jsem se pak sklouzl dolů a nevěřícně hleděl před sebe.
V tu chvíli vběhl do pokoje Shinji.
Když si mě všiml, rychle zamnou přiskočil.
"Co se stalo?" ptal se, ale já jako bych ho ani neslyšel. Jen jsem začal brečet.
Vzal mou poškrábanou ruku do dlaní a asi se ptal, co se mi stalo, ale zase jsem nereagoval.
Objal jsem ho a začal šeptat Fujiho jméno, přitom jsem strašně brečel. Muselo mu být jasný, že se Fujimu něco muselo stát.
Postavil mě na nohy a začal semnou třást. Ptal se, co se stalo, ale bylo to marné. Pořád jsem nevnímal. Dal mi facku, to mě teprv probralo.
"Shi...nji...?"
"Yukio," vydechl a objal mě, "jsi v pořádku?"
"Já jo..." popotáhl jsem, "ale Fuji..."
Zase jsem se rozbrečel.
"Co se stalo?"
Nebyl jsem schopen slova, tak jsem jen ukázal prstem na balkon. Shinji se tam hned šel podívat a když si všiml Fujiho mrtvého těla, nachvilku se zarazil, ale rychle zase utíkal za mnou. Objal mě a nevypadalo to, že by se mě hodlal pustit.
"Bude to v pořádku," uklidňoval mě, "neboj se..."
Pak semnou šel do jejich domu a jen co uviděl rodiče, řekl: "Zavolejte záchranku."

Pořád nevěřím tomu, že by tohle mohl Fuji udělat. Zdá se mi to až moc divný.
Záchranka přijela a jako příčinu smrti uvedla právě sebevraždu. Proto nebudou dělat ani pitvu.
Rodiče se chovali divně. Nezdálo se, že by jim to nějak vadilo. Mamka ani nebrečela. Jen se dívali, jak s ním záchranka odjíždí...
Všechno se mi zdálo být divný.
Proto jsem se nehnul ani na krok od Shinjiho. I když jsem ho dosud neměl rád, věřil jsem mu ze všech nejvíc.
"Uklidnil ses už trošku?" zeptal se mě a podal mi sklenici s vodou.
Přikývl jsem a napil se.
Sedl si ke mě na postel a objal mě, "bude to ode mě znít trochu blbě, ale jsem strašně rád, že se nic nestalo tobě."
"Shinji..." odmlčím se, "tys to myslel... vážně?"
"Samozřejmě! o takových věcech nežertuju! ... zamiloval jsem se do tebe na první pohled..."
Cítil jsem se najednou špatně za to, jak jsem se k němu choval, "tak proč sis mě nevšímal?"
"Bál jsem se, že ti něco udělám a ty mě pak za to nebudeš mít rád nebo se ti budu hnusit... Radši jsem se držel stranou."
Hned co to dořekl, políbil jsem ho. Nevím co to do mě vjelo, ale potřeboval jsem přijít na jiný myšlenky. Neviděl jsem jiné východisko, než mít s ním sex. Tak snáz zapomenu...
"Promiň já... já..."
Ani mě to nenechal doříct. Hned mě zase políbil a tentokrát ne jen nachvilku. Povalil mě do peřin a začal mě k tomu líbání ještě hladit po celém těle.
"Po...počkej!" vydechl jsem.
"Je to moc rychle?" vydechne.
"No... navíc jsem špinavej, jde ze mě cítit krev..."
Ušklíbne se a letmo mě políbí, "co takhle společnou koupel?"
 
Napřed vysvlíkl mě, pustil horkou vodu a pak teprve sebe. Můj penis byl už naběhlý a pěkně velký.
Jen co to Shinji ucítil, vzal můj klín do ruky a začal si s ním "hrát."
"Shi...Shinji..." vzdychl jsem a trochu se přikrčil.
Zachvilku si k mému přidal i svůj klín a rukou jim stále pomáhal. Jemně jsem vzdychali oba, byl to úžasný pocit. Všechny pochybnosti teď šly stranou, všechny starosti a smutek taky. Věděl jsem, že ho miluju a že jsem ho miloval snad hned od začátku.
Pak najednou přestal a otočil si mě. Začal si hrát s mým otvorem. Napřed jeden prst, pak druhý, nakonec jazyk. Byl to divný pocit...
Po jazyku přišel na řadu jeho penis. Přiložil ho k mému otvoru, ale nezabral, nechal svůj penis lehce sklouznout dolů, kde se skoro dotknul mého.
Jenže to mě vylekalo. Byla to spíš náhlá vlna velkého vzrušení, ale i tak jsem odskočil, rychle si sedl a koukal na něho.
Chvilku na mě koukal stejně vyjukaně, jak já na něj a pak se smířeně usmál, "měl jsem tušit, že to bude moc rychle..."
Teprve teď mi došlo, co jsem vlastně udělal, takže jsem ho rychle popadl za ruku, než odejde, "promiň Shinji... promiň mi to... já... vylekalo mě to..."
"Jo já vím," usměje se, "tak pojď usušíme se."
"Ty to nechápeš!!" vykřiknu, "... já chci pokračovat... nenechávej mě tu takhle..."
Usměje se a klekne si ke mě, "tak pojďme alespoň do pokoje."

Ani jsme se neoblíkali. Byla to celkem sranda, plížit se chodbou až do Shinjiho pokoje celí nazí.
Jen co zacvakly dveře od pokoje, zase jsem se na sebe vrhli.
Shinji mě povalil na postel a začali jsme se vším nanovo. Úplně od začátku.
Napřed mě uspokojoval svými rty, pak jsme se vystřídali, nakonec jsme zkusili slavnou polohu šedesát devět.
Po téhle předehře mě pomalinku začínal připravovat.
Pak do mě opravdu začal pronikat.
Zezačátku to trochu pálilo, ale protože byl ke mě něžný, zachvilku bolestné pocity opravdu vystřídaly ty slastné.
Snažil jsem se moc nekřičet, přece jen vedle spali dvojčata a v dalším pokoji Shinjiho rodiče. Ale někdy se to nedalo a já svou spokojenost vykřičel do pokoje. V tomhle případě ze mě Shinji vystoupil, já si lehl na záda a při téhle poloze, kdykoliv jsem byť jen trochu vykřikl, políbil mě a líbal mě, dokud neměl dost.
Nechal jsem ho dělat si semnou co chce...
 
Když jsem se probudil, bolelo mě celé tělo. Shinji vedle mě pořád spal, tak jsem se zahleděl do jeho obličeje. Vypadá nádherně, opravdu. I když má blond vlasy, které se pro Japonce moc nehodí, vypadá nádherně.
Pohladím ho po tváři a on otevře oči.
"Ty jsi byl vzhůru?" leknu se.
"Jo, ještě dřív než ty," usměje se a dlouze mě políbí. Teprve teď si uvědomím, co jsme to včera dělali... a ještě tak dlouho!
"Donesu ti snídani," usměje se a vstane. Když se oblíká, znovu ho vysvlíkám pohledem.
Když odejde, vstanu, i když s obrovskou námahou a začnu se oblíkat taky. Kdyby mě tu tahle někdo našel, nemyslím si, že by byli dvakrát nadšení.
Včera jsem se od něj nehl na krok, takže už asi počítali s tím, že s ním budu spát, ale ne takhle!
 
Po snídani jsem se odhodlal vstát, i když se mi moc nechtělo, a šel jsem se znovu podívat do Fujiho pokoje. Vlastně jsem šel napřed do svého. Vyhrabal jsem odněkud svíčku, tu jsem zapálil a dal ji na Fujiho balkon. Cítil jsem se tak alespoň trochu dobře.
Kdybych ho dokázal udržet ještě chvíli... Povzdychl jsem si.
Najednou se otevřely dveře a v nich stála usmívající-se mamka. Než jsem stačil něco říct, řekla naprosto šokující větu.
"Nechceš se taky zabít?"
Tohle řekla s úsměvem!
Vytřeštil jsem oči, "p-proč?"
"Víš, jsi nemocný. Fuji měl stejnou nemoc. Pokud nechceš dopadnout jak on, měl by ses zabít, ať netrpíš."
Začala se přibližovat. Pořád jsem stál na tom balkónku a začal jsem se bát. Co když mě shodí?
Pak jsem si vzpomněl na Shinjiho. Byl tak rád, když jsem včera vyvázl jen s poškrábanou rukou. Rozhodl jsem se, že tu nesmím umřít!
Rychle jsem vyběhl z pokoje a utíkal k Shinjimu. Věděl jsem, že s ním budu v bezpečí.
Jen co jsem ho uviděl, objal jsem ho a začal znovu brečet, nehledě na to, že vedle něj stáli jeho rodiče.
Otočil jsem se na ně, "nemohl... bych bydlet... s vámi?"
Když jsem jim podrobně vylíčil, co se stalo, nemohli tomu nejdřív uvěřit, ale můj psychický stav je přesvědčil natolik, že zavolali policii a ta rodiče sebrala.

Zjistilo se, že nemocní byli oni - psychicky - a dali je na psychinu. Fujiho příčinu smrti se rozhodli vyšetřit ještě jednou. Rodiče mu zřejmě řekli to samé. Přestal vidět jen díky nějaké oční nemoci, kterou způsobuje špinavá voda. Kdyby žil, nasadili by se jen antibiotika a za pár dnů už mohl být zdravý.
Já jsem vyvázl ve zdraví taky. Jen teď musím navštěvovat psychologa, protože když jsem prý viděl smrt svého bratra na vlastní oči a ještě k tomu mě chtěli zabít rodiče, moje psychika určitě není v nejlepším pořádku.
Rodiče Shinjiho a dvojčat si mě adoptovali. Jsem opravdu šťastný.
Mám společný pokoj se Shinjim. Koupili mi sice postel zvlášť... ale já si stejně vždycky přelezu za ním.
Jsem takhle spokojený a doufám, že s nimi - hlavně s Shinjim - budu moct zůstat navždy...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

O.o

(Saskie, 28. 3. 2012 16:56)

Psychóóóó!! páni... to jsem fakt nečekala... :D *obdiv*

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8