Zaklaply dveře.
Věděl jsem, že se můj bratr vrátil domů. Už od malička jsme byli nejlepší přátelé a snad nikdy jsme se vážně nepohádali. Na sourozence je to asi divný, co? Nevím proč to tak je ale máme spolu dobrý vztah.
Vstal jsem od stolu, abych ho přivítal. Vlastně jsem na něj čekal, protože potřebuju pomoct s učením. Přístí týden je přímo hororovej týden. Učitelky nám slibujou snad milion písemek. Děsný toto... No a Nicolas maturoval ze všech předmětů, ktery mi nejdou. V tom učení jsme vážně protiklady jak prase, kdyby to tak bylo i se vzhledem, už teď bych si liboval s nohama na stole...
"Ahoj Nico! Potřeboval bych-" zarazil jsem se, když jsem uviděl jeho dívčí společnost. Tenhle měsíc už to byla snad čtvrtá!
"Ahoj Michaeli. Chtěl bych ti představit Tanyu."
(poznámka: ke jménům... Nicolas-Nikolas Michael-Majkl... já jen, jednou sem dala něco přečíst kámošce a ta mi tam ty jména četla tak, jak jsou napsaný xD tak je to taková pojistka xD)
"Ahoj, já jsem Michael."
Už mě to nebaví. Dokonce mě to štve. Každej měsíc minimálně dvakrát se představovat nějaké cizí holce.
"Hej, Nico? pomůžeš mi pak s matikou, chemií a frájinou?" zeptal jsem se, a dívce už nevěnoval pozornost.
"Jasně, neboj," usmál se.
"Páni," ozvala se Tanya, "vy jste opravdu dvojčata!"
"Nejsme," odsekl jsem naštvaně, "Nico je o dva roky starší než já."
"Aha. Vypadáte úplně stejně."
Neměl jsem na ni náladu. Chtě nechtě jsem ji probodl pohledem a otočil se zpátky, směr - dveře od mého pokoje.
"Michaeli, počkej," zastavil me Nico chytnutím za paži.
"Hmm?"
"Zachvilku přijdu za tebou, jo?"
S úsměvem jsem přikývl, Tanye nevěnoval ani trochu pozornosti, a zalezl jsem si do pokoje.
Nevím proč, ale šíleně mě štve když nám říkají "dvojčata". Jo, fajn. Oba dva máme hnědý vlasy, akorát Nico je má trochu delší a ještě máme oba křišťálově modrý oči. Jako studánka, která si teče v lese.
Dokonce i rysy obličeje máme stejný. I když je Nico o dva roky starší, opravdu vypadá jak já.
Neměl jsem co dělat, tak jsem se šel šprtat frájinu. Ta je asi nejhorší...
Uplynuly asi dvě hodiny. Z Nicova pokoje se často ozývaly dívné skřeky, které měly být údajně Tanyin smích. Chtěl jsem tam hodněkrát vlítnout ale zaprvý: Nico ji pozval k nám, protože chtěl s ní být sám... mě nepočítejte, já jako bych tu ani nebyl... takže jsem je nechtěl rušit, a zadruhý: Tanyu jsem fakt vidět nechtěl.
Pamatuju si, jak si Nico přivedl domů svoji první dívku. Uznávám, tehdy jsem z toho byl nadšenej. Ale vydrželo jim to asi dva týdny. Pak se Nico začal vozit. Od té doby je to skoro každej týden nová holka. Prostě mě to přestává bavit...
Asi minutku po tom, co ta skřeky vydávající věc odešla, vlítl Nico do mého pokoje a vykřikl: "Teď už se ti budu věnovat!"
"Už nemusíš. Už tomu rozumím," odsekl jsem.
"Ale no ták. Snad se nezlobíš," popichoval mě.
"Jasně že se zlobím! Ta holka je už asi čtvrtá v měsíci! chápeš to, čtvrtá! žádnej normální kluk nemá za měsíc čtyři holky!"
"Ty to nemůžeš vědět. Nikdy jsi do nikoho nebyl zamilovanej. A Tanyu nech na pokoji, jo?"
"Jasně. Jasně že tu řehtající krávu nechám na pokoji! vůbec se mi nelíbí!"
"Jenže se má líbit mně a ne tobě. Ty vůbec nehraješ žádnou roli."
"Stejně se s ní za týden zas rozejdeš," zamumlal jsem a ponořil se do pár příkladů.
"Hele, radši mi řekni, čemu nerozumíš."
Už je to tu zase. Odbíhá pryč, jako pokaždé. Kolikrát jsem si s ním chtěl o tom popovídat, ale on vždy odběhne pryč. Štve mě to. Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsme se sice nepohádali, ale když jsem na něj naštvanej, tak je to soro stejný, jako by jsme se rozhádali... Ale dost přemýšlení, já se musim učit!!
Ukázal jsem Nicovi včechno, čemu jsem nerozumněl měl semnou práci. Bylo toho tak moc, jako by se vám rozsypalo snad tisíc takových těch malinkých, kulatých, zabalených čokoládek, které se kdysi prodávali v automatech pro děti. (poznámka: teda alespoň u nás xD nevim jak u vás xD)
Strávili jsme nad tím celý zbylý den. Nejhorší byla asi Francouština. To je samý "bonžur mesie"... ať tě to zabije!!
Ještě štěstí, že z ní Nico maturoval...
"Řekni mi, co na tom nechápeš. Vždyť je to lehký," nakoukl mi přes rameno.
"Možná pro tebe," odsekl jsem a zas se ponořil do té vražedné gramatiky..
Skončili jsme pozdě. Nicovi se dokonce podařilo jednou usnout a já ho musel křísit. Za ty jeho pitomý poznámky jsem zvolil trochu dramatičtější způsob - vodu.
To byl pak mazec! to jsme se na to učení už vůbec nesoustředili.
...bylo to divný. Odebrali jsme se tak do našeho vlastního světa. Kde jsme jen my dva.
"Podívej. Aby to bylo zajímavější, pokud dostaneš maximálně jednu dvojku, budu celou sobotu dělat, co mi řekneš."
"To se mi líbí," zasmál jsem se, "tak já se budu snažit."
A tohle už zas byla ta naše dobrá nálada. Chápete, proč jsme se nikdy nepohádali? Když se do toho nepletla žádná holka, tak to bylo v pohodě.
Ehm... teď to znělo, jako bych nesnášel veškerou ženskou populaci, že? ne, ne, jen ty, ktery se motají kolem Nica mi lezou až víte kam.
Jak vypadal celej můj další týden?
...učení, šprtání, šrocení...
Nico mi samozdřejmě pomáhal, ale ne moc. Kdo by taky chtěl být obětí sedmnáctiletýho puberťáka, že?
Ale i tak jsem byl tak naučenej, že jsem se dokonce těšil, až tu všechnu zátěž hlavy vypíšu na papír a budu mít pokoj.
Musím uznat (a to se nechcu chlubit) že ze všech písemek jsem tu jedničku fakt dostal. Už jen v pátek jsem čekal na výsledky ze čtvrtka. A světe div se! já dostal jedna mínus!! nejhorší známka z celýho týdne... jedna mínis... to není možný!
"Teď bude Nico dělat všechno, co mu řeknu!" zasjásal jsem.
"Proč?" zeptal se spolužák vedle mě.
Mám v oblibě mluvit si pro sebe a škola není vyjmkou.
"Slíbil mi, že pokud za celej týden dostanu jen jednu dvojku, bude celou sobotu dělat sluhu."
Zasmál se, "tak to máš dobrý."
"Ani ne," zamyslel jsem se, "popravdě ani nevím, co mu mám přikázat."
"No přece co budeš chtít."
"Šmarjá! tady je to jak ve španělský vesnici," povzdechl jsem si nad jeho odpovědí.
Zazvonilo.
Poslední hodina a povalim dom. Už se těším na Nicův výraz ve tvári až zjistí, že mi bude dělat sluhu.
Jak už je tak ve zvyku, nic neubýhá moc rychle když se na něco těšíte. A takhle to bylo i s touhle hodinou.
Jen co zazvonilo, vyběhl jsem ze třídy jak řízená střela a zamířil si to k šatnám.
Těšil jsem se domů. Těšil jsem se na Nica.
O pár minut později jsem byl na cestě do našeho bytu. Skoro jsem ani nevnímal okolí. Popravdě mi bylo dost divně. Nevím co to semnou bylo ale bylo mi divně.
Pak přišel šok.
Uviděl jsem Nica, tak jsem se za ním rozběhl. Jenže za ním šla další dívka.
Ucítil jsem strašnou smíšenost pocitů. Smutek, vztek, smutek, vztek, smutek a vztek.
Šel jsem pomalu k nim.
"Ahoj Michaeli. Jak dopadly-"
Zastavil jsem ho fackou. Ona neznámá se na nás vyjukaně koukala.
"Za co?"
Tenhle ublížený hlas mnou projel jak hořící šíp. Začaly mi týct slzy a nemohl jsem je za žádných okolností zastavit.
"Jsi... hroznej... děvkař!" řekl jsem pomalu, aby nepoznal, že brečím, a rozběhl jsem se pryč.
Strešně to bolelo, slzy se draly ven, brečel jsem, utíkal jsem... Od všeho pryč.
Tohle mi udělalo čáru přes rozpočet. Nechtěl jsem domů. Nechtěl jsem tam být s ním a s tou novou holkou. Zároveň bylo lepší přijít domů jako první, protože jsem se mohl zamknout v pokoji. Proto jsem teď rychle utíkal domů. Rychle jsem otevřel, vyzul se, zalezl do svého pokoje a zamčel jsem.
Abych neslyšel ani jeho příchod, ani otravné ťukání, popadl jsem MP3 a pustil si pár oblíbených písniček. Zároveň jsem se snažil nastavit nějakou přijatelnou hlasitost - abych neohluchl a abych nic neslyšel.
Jenže to bylo málo. Jen co jsem slyšel zaklapnutí domovních dveří, chtěl jsem MP3 zesílit... ale teď nehrála ani hudba! samozdřejmě se mi vybila baterka. Zrovna teď!
Nico napřed zaklepal na dveře. To bylo v poho. To jsem ignoroval.
Jenže když začal mluvit, musel jsem se hodně ovládat.
První mojí reakcí bylo lehnutí na postel, objetí polštáře a následné brečení.
"Michaeli, prosím tě otevři," řekl snad už po sté.
"Proč mě sakra nenecháš na pokoji?!" vykřikl jsem, což jsem asi neměl dělat, páč musel poznat, že brečím.
"Ty... brečíš?"
Bingo! teď jsem to fakt podělal.
"Nech mě na pokoji! s tebou už nechci mít nic společnýho!"
"Je to kvůli té holce, se kterou jsi mě viděl?"
Jo, bylo, ale neřekl jsem ani slovo.
"Jestli jo, tak tomu vůbec nerozumíš!"
"Čemu nemám rozumnět?! tohle je už pátá tento měsíc!" vzlykl jsem.
"Ne. Ona je jen kamarádka. Tanya se semnou dnes rozešla. Nikdo neměl čas kromě ní a já se potřeboval někomu vyzpovídat."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Tanya se s ním rozešla? proč?
Vstal jsem a pomalu šel ke dveřím. Poslední zaváhání a už jsem odemykal.
Nico nečekal na to, až mu otevřu. Otevřel si sám.
"Proč... se s tebou rozešla?"
"Napřed mi slib, že už nebudeš plakat a nebudeš mě nenávidět, jo?" usmál se a palcem mi z každého oka setřel slzy.
"Radši... se posaď." Tak jsem si sedl na postel.
Nico přešel k oknu a zhluboka se nadechl.
"Tanya... vlastně všechny ty dívky se semnou rozešli kvůli tomu, že jsem... až moc... mluvil o... tobě." vydechl.
Cítil jsem jak moje srdce štěstím poskočilo.
Pokračoval: "Pamatuješ si na Anne, mojí první holku? Rozešla se semnou za dva týdny kvůli tomu, že jsem mluvil skoro pořád o tobě, nebo jsem s tebou byl častěji než s ní. Po tom rozchodu... jsem začal utíkat k ostatním dívkám. Jenže každá se semnou rozešla z toho stejného důvodu. Zachvilku jsem byl tak trochu psychicky na dně..." odmlčel se.
Slyšel jsem dobře? všechno se to děje kvůli mě?
"Jenže já už se nedokážu držet zpátky!" zakryl si ústa jednou rukou, zavřel oči a trochu se skrčil. Poznal jsem, že brečí. Ale proč?
"Omlouvám se! celou dobu jsem utíkal k těm dívkám, abych se dokázal udržet zpátky!" zavzlykal a hned ztišil hlas, "držel jsem se zpátky, protože jsi můj bratr... Promiň. Promiň. Promiň mi to, nechtěl jsem, abys kvůli mě brečel."
Moje slzy přestaly týct. Jako by všechny přetekly k Nicovi, kterej se jich musel zbavit. Jenže já se cítil šíleně šťastně.
"Takže říkáš... že mě miluješ? a ne jako sourozence?"
Neodpověděl, ani nepřikývl, neudělal nic. Jen začal víc plakat. Ale i tak jeho tělo naznačovalo odpověď ano.
"Promiň, už jdu. Nebudu tě dál otravovat," popotáhl, otřel si slzy a pomalu odcházel.
On brečel, opravdu mi tady brečel. Devatenáctiletý kluk brečel... on to myslel vážně... Opravdu mě má rád!
Vyskočil jsem na nohy a zastavil ho chytnutím za paži.
Vyjukaně se na mě otočil.
Usmál jsem se, "rodiče tu teď nejsou, tak si můžeme dělat co chceme, ne?"
Nico se mi podíval do očí a utřel si poslední známky slz.
"Co tím... myslíš?"
Praštil jsem se do čela, "jestli jsi to nepostřehl, žárlil jsem."
Teď na mě vykulil oči ještě víc a já se pod jeho pohledem poprvý začervenal, "c-co? není to lidský? zamilovat se?"
"Ale my jsme bratři..."
"No-a-co-?"
Mírně se usmál, "tobě to nevadí?"
"No, víš... od malička jsme k sobě měli blíž než ostatní. Nikdy jsme se nepohádali nebo nepoprali. Takže mě to ani nepřekvapuje," usmál jsem se.
"Můžu... tě obejmout?"
"Neptej se na každou maličkost," zašeptal jsem a koukl se jinam.
Následovalo dlouhé objetí. Jako by jsme se neviděli věčnost. Tiskl mě k sobě tak moc, jako bych se měl vypařit jako pára.
Já vnímal horkost jeho těla a přitiskl si ho k sobě blíž. Byl jsem tak rád.
Tak moc...
Zase jsem začal brečet, jenže tentokrát štěstím.
"Vždycky se chováš jako magor ale když ti někdo ukáže city, hned brečíš," zasmál se.
"Drž kušnu!" popotáhl jsem, "před chvilkou jsi taky brečel!"
"Jo, já vím," vydechl.
Odtáhl si mě od sebe a prudce políbil.
...můj bratr.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že líbám kluka, natož svýho bráchu.
Lehce pronikl svým jazykem do mých úst a začal si hrát s mým jazykem. Automaticky jsem mu dal ruce kolem krku a on vjel rukou do mých vlasů.
Bylo to tak příjemný.
"Za tohle nás rodiče zabijou," vydechl jsem.
"Jo, totálně," usmál se, zase mě políbil a povalil na zem. Normálně bych se bránil, ale všechna moje síla mě opustila. Vlastně jsem se ani nechtěl bránit. Byl tak strašně něžný, že jsem myslel, že se zblázním.
Když jsem po nějaké chvilce otevřel oči, zjistil jsem, že už jsem nahej. Nevím, kdy se to stalo. Byla to jen chvilka, ne?
...možná ne. Třeba mě už tady dráždil dobrou půlhoďku ale mě to připadalo jak pouhých pár sekund.
"Nico..." zavsténal jsem, "je mi trapně."
"Proč? my se spolu i koupali, takže nemáš proč," usmál se.
"Ale... tohle je úplně jiná situace..."
"Tak dobře," zasmál se, "tak já se vysvleču taky, OK?"
Dál už jsem jen sledoval, jak se nademnou vysvlíká. Měl tak nádherné tělo. Jenže můj pohled spíš sjel na jeho vztyčený klín.
To jsem tak přitažlivej? On se vzrušil jsen díky mně?!
"Jsi tak rostomilý," zašeptal.
"A... ty jsi hrozně sexy," řekl jsem hlasem neviňátka a zasmál se.
Všiml jsem si, jak se začal červenat. Jeho barva byla jako barva rajčete.
Pak mě zase políbil. Jenže tentokrát to bylo jiný. Byl to hladový polibek, který nezůstal moc dlouho u mých úst. Líbal mi celé tělo. Jen mému nejcitlivějšímu místu se prozatím vyhýbal. Což se mě vůbec nelíbilo. Trochu jsem se zavrtěl a tak si udělal trochu dobře otřením o Nicovo břicho.
"Nějakej netrpělivej, ne?" zasmál se.
"Jsi zlej! necháš mě čekat!" zasmál jsem se, "víš že je to pro mě poprvý, tak mě nedráždi."
"Já na tebe šel pomalu právě kvůli tomu, že to je pro tebe poprvý," povzdychl si.
"Jsi můj bratr, tak máš vědět, jakej jsem a co máš dělat rychle, nebo pomalu..." zaškemral jsem a on se jen rozesmál. Pak si opřel svoje čelo o to moje a zavřel oči.
"Pořád nemůžu uvěřit, že jsem se zamiloval zrovna do tebe, že jsi mé city akceptoval a že se teď chystáme dělat tyhle věci."
"Tak už svoje kecy konečně uskutečni, ať tomu můžeš věřit."
Koukl na mě, napřed trochu vyjekaně ale hned se usmál, "tak dobře. Ať je po tvym."
Sjel k mému klínu, který začal lehce cumlat.
Musel jsem se chytnout rožku toho menšího koberce, na kterym jsme teď leželi, protože taková slast se prostě nedala vydržet.
Netrvalo to dlouho, zachvilku si ho do úst vzal celý. Pohyboval hlavou nahoru a dolů, zárovň mi svým jazykem dráždil žalud. Napřed to byly mírné pohyby, pak prudší a nakonec šíleně rychlé.
"Počkej... Ni-co... pokud... ahh!"
Vyvrcholil jsem mu do pusy a ještě jsem viděl, jak všechno spolykal.
"Blbče! proč jsi to spolkl?!"
"Chutná to dobře..." usmál se a políbil mě. Cítil jsem tam ještě zbytky svého spermatu.
Mezitím svou ruku nasměroval k mému konečníku a začal mě dráždit tam. Napřed jeden prst... pak jsem ucítil druhý. Zavsténal jsem.
Dost to pálilo, ale dalo se to vydržet.
Zachvilku prsty vylezly, ale hned jsem tam ucítil něco většího. Vyděšeně jsem se na něj koukl.
"Bude to v pohodě, neboj," zašeptal a pomalinku se do mě začal tlačit.
Bylo to daleko horší, než ty prsty. Nicméně po pár sekundách, po tom první pocitu jsem ucítil konečně ten dlouho očekávaný pocit slasti.
"Ni... Haa!" vydechl jsem a mírně otevřel oči. Zastřeně jsem uviděl jeho obličej. Usmíval se na mě, jako by říkal: neboj se, budu opatrný.
Natáhl jsem k němu ruce, on se mírně sklonil a já ho objal kolem krku. Byl to tak nádherný pocit, cítit ho v sobě.
Bylo to dívný. Když jsem se na něj podíval, sice jsem ho viděl, ale svým způsobem ne. Jako bych jeho tvář nevnímal, ale vnímal jen naše spojení.
"Micha-eli... můžu... přidat...?"
Přikývl jsem.
Přírazy najednou zrychlily a já jsem začal vsténat i vzlykat. Křečovitě jsem Nica držel za krk a stlačoval ho dolů.
Jenže ono to nebolelo. Vůbec ne. Cítil jsem pouze silný pocit uspokojit veškerou svou vášeň.
Kmital ve mě tam a zpět. Já jsem to už ani necítil, jak se mé vyvrcholení blížilo.
Znovu jsem otevřel oči. Když jsem se víc soustředil, uslyšel jsem pro změnu jeho vzdechy. Nebyly tak silné jak ty moje, ale líbily se mi. Měl nádherný hlas.
"Nico...!" vykřikl jsem.
Přitiskl si mě blíž k tělu, Už jsem jen cítil, jak se ve mě rozlévá teplá tekutina. V ten moment, kdy mé tělo pokropila zasmoje bílá sprška.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a pohledil mě po vlasech.
"Jo... je mi příjemně," usmál jsem se.
"To jsem rád."
Pomalu ze mě vystoupil a lehl si vedle mě. Otočili jsem se na sebe a usmáli se.
"Můžu se na něco zeptat?" ozval jsem se.
"No?"
"Jaky je to dělat s holkou?" položil jsem svou otázku.
"Já nevím."
"Počkej, ty jsi chodil s tolikati holkama, máš devatenáct a s žádnou jsi nespal?"
Usmál se, "vždyť jsem byl celou dobu zamilovanej do tebe. Ony pro mě svým způsobem nebyly nic. Nemohl jsem ti tohle udělat."
Vytřeštil jsem na něj oči.
"No co?"
"Tos hodlal být panic až do konce života?"
Teď přímo vyprskl smíchy, "ne, to ne ale hodlal jsem čekat do té doby, než se oženíš."
"Takže já jsem byl tvůj první?"
Přikývl.
Zasmál jsem se, "mám pocit, že tě miluju..."
"Jenom pocit?" řekl takovým, svůdnickým hlasem.
"Ne, jen pocit ne... Hej, nedáme si ještě druhý kolo?"
"S radostí, jen půjdem na postel jo? Z toho koberce mám spálený kolena."
Nevím, jak dlouho jsem to dělali ale vím, že když jsme skončili, už byla noc. Usnuli jsme téměř ihned. Já na jeho hrudi, on podemnou...
Když jsem se probudil, bylo ráno. Jenže Nico tu nebyl. Cítil jsem se divně, když tu nebyl vedle mě. Hlavně jsem měl divný pocit. Co když si semnou jen hrál a teď utekl pryč?
Mé negativní myšlenky hned odlétly pryč, když Nico otevřel dveře a nesl tácek se snídaní.
"Už jsi vzhůru?" zeptal se a zářivě se usmál. Tácek mi položil na klín a políbil mě na čelo.
"Za co?" zeptal jsem se, když jsem se koukl na to jídlo. Bylo toho moc... ale Nico mi nikdy neudělal snídani do postele, ani když jsem byl nemocný.
"Za včerejšek. Bylo tu úžasný... ne, ty jsi byl úžasnej."
Cítil jsem, jak začínám červenat, tak jsem se pustil do jídla.
"Až se najíš, měl by ses oblíct. Rodiče se zachvilku vrátí," usmál se.
"Co budeme dělat, až rodiče přijedou?"
"Znáš je. Málokdy bývají doma kvůli své práci. A když tu na ten den, nebo dva zůstanou, budem se holt muset držet zpátky."
"Jenže jednou jim začne být divný, že nemáme holky, že se nechcem oženit a jsme pořád spolu. Co pak?"
"Pak utečeme. Bez jedinýho slova. Někam pryč," odpověděl s úsměvem.
"Ale to nemůžeme. Oni nás vychovali. Nemůžeme jim tohle udělat," zakroutil jsem hlavou.
"Jenže já chci být s tebou. Navždycky. Budeme muset. Necháme jim pak dopis. Ale zatím to necháme tak, jak to je. OK?"
Ta představa se mi moc nelíbila ale asi to byl jediný možný způsob. Kdybychom zůstali tady, kde nás všichni znají, určitě by si na nás ukazovali prstem a měli by poznámky. Jenže by to říkali i rodičům a těm přitížit nechcu.
Když si za ten rok, co mi zbývá do osmnácti, najdeme byt někde daleko odsud, napíšeme dopis a pak bez řečí odejdeme, bude to v pohodě. Rodiče to asi zlomí ale je to lepší, než aby museli slýchat každý den posměšky typu: "Neuměli jste si je vychovat, tak se nedivte."
A my budeme někde daleko, kde nás nikdo nebude znát, kde se budem moct volně pohybovat. Nikomu nedojde, že jsme milenci, protože vypadáme stejně...
Tácek s prázdnými miskami a hrnkem jsem položil vedle a oblíkl se. Vešel jsem do kuchyně za Nicem.
Poslední polibek... pak vešli do bytu rodiče.
Byl jsem připravený to na ty dva dny vydržet. Potom zas odjedou a já budu moct být s Nicem celou dobu sám.
Oba dva jsme šli rodiče přivítat... a zároveň čelit blížící se budoucnosti.
Je to strašně těžký, zamilovat se do vlastního sourozence. Musíte překonat strašně moc překážek... zároveň ale víte, že je to vztah na celý žívot.
Já a Nico...
Liia - Paráda*