"Hlásím; náš cíl spatřen v úseku třicet! Opakuji, cíl spatřen v úseku třicet!" zaznělo ve vysílačkách všech lovců na stráži.

V tomhle světě už noci nebyly bezpečné. Řádili tu upíři, tisíce krvežíznivých upírů a nebýt lovců, lidstvo by zahynulo. V tomhle městě bylo těžké upíry lovit, protože jich tu bylo moc, bylo jich tu přespříliš, ale lovci se většiny z nich za dva měsíce zbavili. Zbývali tu poslední čtyři.

Navíc se objevila naděje; lovec, který měl schopnost zabíjet více upírů najednou, když znal jejich jména (prosím, nevybavujte si Death Note xD), Kirima. Žádný z lovců zatím nic takového neuměl.

Když Kirima přišel, lovci nemohli uvěřit, že někdo tak silný je tak mladý, mohlo mu táhnout na osmnáct, víc mu určitě nebylo. Měl polodlouhé havraní vlasy a stejně tak i oči, už to mu přidávalo na kráse. Měl štěstí, že byl tak chladný a chytrý; zdejší lovci byli zvířata a nehleděli na to, jestli dělají do ženy nebo do muže, hlavní bylo, že si užijí.

Po tomhle hlášení byli všichni zbystřeli a ihned zamířili do úseku třicet. Sešli se tam snad všichni lovci tohoto města, včetně Kirimy. Jeden z lovců, který měl jako svou schopnost "čich na upíry", je zavedl ke starému a opuštěnému klášteru.

"Ha!" vykřikl jeden z lovců, "tak ti parchanti se už schovávají i v klášteře?"

"Jdeme na to," pronesl klidně Kirima a jako první vstoupil do kláštera. Překvapivě se nic nedělo, "začnu s operací, vy se tu porozhlédněte a buďte opatrní."

"Jasan!" zakřičeli sborově a každý z nich šel prozkoumávat něco jiného.

Kirima si zpod pláště vytáhl černou desku, tvarem připomínající domino. I tu rýhu uprostřed to mělo. Jenže místo teček na ní byly kolonky na jména. Tuhletu desku umístil pod jednu z lavic, aby nebyla vidět, druhou umístil na polorozpadlý oltář, další vedle druhé a poslední čtvrtou na zem vedle oltáře. Musel všechny popsat a vyplnit všechny kolonky. Ještě že upíři byli jen dva. Kdyby jich bylo víc, musel by použít více destiček.

Pustil se do psaní těch na oltáři, psal na ně znaky, kterým rozuměl jen on, vždyť to byl taky systém, který si sám vymyslel...

"Už se blíží!" vykřikl někdo a zanedlouho už šly slyšet jen výstřely, šermování mečů, ale i bolestný křik a stříkání krve. Zanedlouho se přeživší lovci opět shromáždili v hlavní místnosti. Všichni věděli, že teď musí především chránit Kirimu, který musel dokončit to, co začal a zbavit se těch krvežíznivých bestií.

Oba dva upíři seděli na sochách a dívali se na hlouček lovců. Jeden z upírů byl muž, druhý upír byl žena, ale nevypadalo to, že by měli nějak rozdílné síly. Už už se na ně chystali vrhnout, když v tom do haly vběhl asi patnáctiletý kluk a popadl jednu z destiček, "nechte je být, nebo ji rozbiju!"

Oba upíři se zatvářili vyděšeně a překvapeně zároveň, "polož to a vypadni odsud Yoshio!"

Kirima se usmál, "tak Yoshio (gomen, bylo tu dlouhou dobu jméno Yoshiki... bylo to z toho důvodu, že jsem to psala ú babičky a nevzpomněla jsem si na jméno... mno a pak jsem to opisovala sem, gomen -w-") jo? klidně ji rozbij, mám v zásobě ještě mnoho dalších, když tuhle rozbiješ, vadit mi to nebude, akorát budu muset popsat další..."

"Ne! nechej tu desku být!" vykřikla upírka.

Yoshio byl zmatený. Ta deska jim měla ublížit, tak proč nechtějí, aby ji rozbil? ovládá je snad někdo?

"Yoshio!" ozval se další hlas. Tentokrát do haly přiběhl mladík v přibližném věku jako Kirima. Ten při jeho příchodu zatajil dech. Nikdy se mu to ještě u muže nestalo, ale jeho až nadlidská krása mu doslova vyrazil dech.

Bylo vidět, že jsou sourozenci. Ten mladší měl akorát vlasy vyčesané nahoru a ten starší je neměl nějak extra upravené, jen mu ofina zakrývala půlku obličeje. Oba měli vlasy zlatavé, oči bledě modré a jemné rysy obličeje.

"Kusuo?!" bylo vidět, že se Yoshio lekl.

"Co tu sakra děláš? rodiče nám řekli, ať se tu neukazujeme, když jsou tu lovci!"

"Ale, ale," zasmál se Kirima, "takže vy jste jejich potomci?"

Oba upíři se na něj zděšeně podívali. Kusuo a Yoshiki stáli oba jak přikovaní k zemi.

"A to jsem si myslel, že tu zbývají už jen dva upíři..."

"Yoshio," zašeptal Kusuo, "pomalu polož tu desku, jsou nebezpečné a i když bys ji rozbil, můžeš jim ještě nahrát do karet."

Kirima, který je ovšem neustále sledoval, viděl, že se Yoshio rozhodl desku poklidně položit.

"Pujč mi svou pistoli," řekl lovci před sebou. Nevěděl, k čemu ji potřeboval, ale předal mu ji. Kirima ji namířil na Yoshia a vykřikl: "To ti nedovolím!"

Yoshio i Kusuo se lekli a strnule zůstali stát. Dospělí upíři se rozhodli jednat a zaměřili se přímo na černovlasého mladíka. Jenže Kirima byl zkušený a hned to zpozoroval; vystřelil.

Netrefil Yoshia, ale desku, kterou svíral v rukou. Oba upíři se skáceli k zemi a pomalinku začali vyslovovat svá jména.

"Víte," pronesl černovlásek, "kdyby jeden z vás tu desku upustil a ona by se rozbila, byla by to vážně zábava - děti zabijí vlastní rodiče."

Kirima pomalu došel pro desku, kterou si schoval pod jednou z lavic a zapsal tam obě jména upírů. Jen co tam jedno zapsal, začalo zářit červeně a když dopsal i to druhé, v pravém dolním rožku se objevilo číslo dva a oba upíři se proměnili v prach.

Yoshiki a Kusuo se zhroutili k zemi a začali plakat.

"Ty dva nezabješ, Kirimo?" zeptal se jeden z nich.

"Zatím nebezpeční nejsou," pronesl černovlásek, "vezmeme si je sebou."

"Co s námi chcete dělat?!" vykřikl Kusuo.

Jeli autem speciálně určeným lovcům. Upíří bratři byli oba spoutáni řetězy, které byly ukovány přímo pro spoutání upírů. Kirima, jakožto nejsilnější z lovců, jel s nimi - řídil.

"Jen pár pokusů. Pak se uvidí..."

"Chcete říct, že pro vás jsme jen pitomý králíci na provádění pokusů?!" vykřikne starší z bratrů, "to už nás rovnou zabijte!"

"Ne, to si nemůžeme dovolit," pronesl černovlásek, "ve vás se ještě neprobudily schopnosti upírů a nemáte žádnou potřebu zabíjet. To je pro nás velmi cenné."

Ve skutečnosti je Kirima nechtěl zabít kvůli něčemu úplně jinému. Nechtělo se mu věřit, že tak nádherná stvoření jsou skutečně upíři. Upíři byli přece odjakživa nestvůry s chutí na krev a ne tihle zlatovlasý andílci.

"Pokusíme se vás toho prokletí zbavit, abyste mohli žít jako normální lidé."

"Víte," zašeptal Yoshio, "mi jsme míšnci."

"Sklapni!" okřikl ho bratr.

"Proč?! mě život upírů nebaví! mám lidi rád a nechci je zabíjet. Taky nechci žít věčným životem. Radši přistoupím na jejich stranu, když mi zajistí lidskost."

"Yoshio," pronese Kirima, "nechceš bydlet u mě?

"He?"

"Nejsi nijak nebezpečný, takže mi to nevadí," usmál se, "neboj, nemám v úmyslu ti nějak ublížit."

"Co můj bratr?"

"To nevím. Zatím není jisté, jestli by mě dokázal napadnout nebo ne. Jako příklad; vezmu k sobě, on mezitím dospěje do osmnácti a až budu spát, vysaje mě do poslední kapičky. To nechci riskovat."

"Nějakej nedůvěřivej, ne?" zasmál se Kusuo.

"Nemůžu si pomoct," pronesl černovlásek, "když jsem byl malý, upíři mi vyvraždili rodinu a já byl přímo u toho. Takže si prostě nemůžu pomoct, ale nenávidím upíry."

"Ironický, vy lovci taky zabíjíte naše druhy a pak se strašně divíte, že my zabíjíme na oplátku."

Kirima se nachvíli zarazil. Kusuo měl pravdu. Nikdy ho nenapadlo se na to podívat z tohohle úhlu. Byla pravda, že pocházel z mocné rodiny lovců, takže pro upíry muselo být prioritou ty nejsilnější zabít, aby svůj druh zachovali.

"Pokud se prokáže, že Kusuo se mnou nemá žádné vražedné úmysly, vezmu si ho k sobě taky, žádnej problém."

Starší upír si odfrkne, "vždyť jsi sám ještě dítě, jak se o nás chceš postarat?"

"Odmalička jsem se o sebe staral sám, navíc jsem měl na starost pár sirotků, jejichž rodiče zabili upíři. Není to pro mě nic nového."

"A jak si vůbec můžeš myslet, že k tobě půjdu dobrovolně? když jsi nám zabil rodiče!"

"Jsme tu," pronesl Kirima, jako by Kusua nevnímal.

Ocitli se před obrovskou rezidencí. Byla celá z černého mramoru a pater měla nejméně deset. Navíc k ní byla připojena dvě křídla.

"Páni," vydechl Yoshio.

"Pravé křídlo slouží k trénování, jsou tam zásobárny zbraní, mučírny a laboratoře. V levém křídle je ošetřovna, jídelna a místnosti pro zábavu, mno a hlavní budova slouží jako ubytovna pro lovce."

"To vás tu musí být," zasměje se Yoshio.

Kirima z auta vystoupil, otevřel dveře na Yoshiově straně a odpoutal ho. Yoshio vyšel ven a protáhl se. Kusuovi volnost nebyla umožněna, tak seděl nesouhlasně v autě.

"Tak co, Kusuo?" zeptal se ho černovlásek.

"Ani nápad, že půjdu s tebou."

"Fajn," chytl ho za ruku a silou ho vytáhl ven, přitom ho nepouštěl.

"Kam bratra zavedete?" zeptal se Yoshio.

"Bude prozatím v pokoji se speciální ostrahou, pak se uvidí. Je mi to líto," odpověděl.

"Mohl bych ho navštěvovat?"

"Beze mě ne."

Oba dva se na něj nechápavě podívali. To se snad nebudou moct ani navštěvovat?

"Nechápejte mě špatně, jen zdejší chlapi... mno řekněme, že jsou jak nadržená zvířata, takže opravdu nedoporučuji se tady potloukat."

Oba upíři nasucho polkli a raději Kirimu následovali - věděli, že ten si už dovedl udělat určitou autoritu.

Když vešli, všichni na ně upřeli své pohledy. Jejich myšlenky se stáčeli k těm největším perverznostem, které si dokázali představit. Pokřikovali, smáli se, slintali.

"Zmlkněte, špinavý dogy!" vykřikl černovlásek, "ti dva jsou pod mojí ochranou, takže máte smůlu. A vy víte, co se stane, když se mi něco nelíbí!"

Všichni nasucho polkli a stáhli se.

Oba bratři se začínali v Kirimově přítomnosti cítit bezpečně. Yoshio byl nesmírně rád, že s ním může být pořád, Kusuo si začínal pomalu uvědomovat, že asi neudělal nejlíp, ale stejně nic neřekl - měl přeci svoji hrdost.

"Kirimo~!" zaznělo chodbou.

"Ah, Yuji," povzdychl si Kirima.

Utíkal za nimi mladík o něco starší než Kirima s Kusuem. Měl sitě oranžové vlasy, které byly zřejmě obarvené, oči zelené a stálý úsměv na tváři (při jeho vymýšlení jsem si představovala Laviho, tak asi nějak tak xD).

"Páni, koho jsi to přivedl."

"Ani se jich nedotkneš!" pronesl Kirima přísně.

Yuji se usměje, "to ani nemám v plánu."

Natáhne ruku k Yoshiovi, "jsem Yuji, těší mě."

Mladší blonďáček ji nesměle stiskne, "Yoshio."

"Oni jsou to upíři?" zeptá se, když uvidí spoutaného Kusua.

"Míšenci, oznam prosím v laboratoři, že je budu potřebovat."

"Rozkaz!" zasalutoval a odběhl směrem do pravého křídla.

"Kdo to byl?" zeptal se Yoshio.

"Yuji," odpověděl Kirima, "je nejchytřejší ze všech lovců tady. Proto je taky jediný, se kterým se bavím. Ostatní mají v hlavě jen zabíjení a sex."

Kirima napřed zavedl Kusua do jeho pokoje, pak zamířil s Yoshiem do toho svého, "neboj, až objeví protilátku vampyrismu, zase budete s bratrem spolu."

Uběhlo několik týdnů. Yoshio se začal bavit víc s Yujim než s Kirimou. Líbilo se mu, jak byl veselý. Kirima byl pořád vážný, přísný a když se usmál, tak jen zlověstně nebo bez jakéhokoliv citu. Navíc ho pořád nechával samotného, protože musel lovit.

Protilátku se zatím nepodařilo vyvinout.

"jak bylo, Kirimo?" zeptal se ho jeden z lovců.

"Strašně. Všichni upíři pochcípali, ale já zachvilku chcípnu taky," povzdychl si. Už nejméně tři dny nespal.

Vešel do hlavní budovy a vydal se po schodech nahoru. Poprvé litoval, že má pokoj až skoro v posledním patře. Najednou uslyšel smích, smích ostatních lovců. Nezdálo se mu to, vždy tu bývalo hrobové ticho, protože místnosti na zábavu jsou v levém křídle. Po chvilce mu asi došlo, co se tam stalo... Přidal do kroku, spěchal, co mu síly stačily.

V rožku sedmé chodby seděl jeden z lovců, neměl na sobě tričko, kalhoty rozeplé a v klidu kouřil. Vedle ním ležel na dece Kusuo - celý nahý.

Kirima cítil, jak v něm vře krev. Nevěděl proč, ale pohled na zuboženého Kusua ho vytočil jak nikdy jindy.

"Cos mu to udělal, ty hajzle!?" vykřikl a spěchal za nimi.

"No co, je to upír, proč si z něj neudělat děvku," zasměje se, "chceš být další na řadě?"

Kirima k němu naštvaně přišel a praštil ho tak silně, až spadl na zem, "neříkal jsem, že jsou pod mojí ochranou, kurva?! chceš napsat do desky?!"

Pak si klekl ke Kusuovi, "jsi v pořádku?"

Kusuo se na něj podíval, měl v očích slzy a to se Kirimovi vůbec nelíbilo.

"Kolik z vás ho sakra dělalo?!"

"Hodně," zasmál se lovec a promnul si bolavou tvář.

Kusuo opravdu přímo páchl krví a spermatem. Muselo ho bolet celé tělo... I přes to se trochu natáhl ke Kirimovi, objal ho kolem krku a trochu si ho přitáhl k sobě, "nikdo neříkal, že se mi to nelíbilo," usmál se, "budeš další?"

Už už se natahoval pro polibek, ale Kirima ho odstrčil.

"Vidíš," zasmál se lovec, "na děvku se hodí."

Černovlásek si odfrkl, zabalil blonďáčka do deky a vzal ho do náruče, "beru si ho na starost. Nebudu to opakovat dvakrát; ještě jednou na něj někdo biť jen sáhne, bude z něj prach, ať je to lovec nebo ne!"

Poté i s Kusuem v náruči pokračoval do vyšších pater. Díval se na něj a nemohl odtrhnout své oči. Jestli se v něm někdy probudí upíří schopnost, bude to určitě svádění.

Kusuo po chvíli otevřel oči, "proč jsi mě zachránil? vždyť jsem jen pitomej upír."

Kirima se na něj usměje, "sám nevím. Ale ještě jsi nikoho nezabil, takže nevidím důvod, aby se s tebou zacházelo takovým způsobem. Jo a ještě jedna věc, příště už se tak lehce nenabízej. Možná jsi upír, ale i tak musíš své tělo chránit."

Blonďáček se usměje a zavře oči, musel být hodně unavený.

Cestou narazili na Yujiho. Kirima ho požádal o pomoc, zároveň mu všechno povyprávěl.

Jen co Yuji otevřel dveře, už k nim běžel Yoshio a hned se zděsil.

"Co se bráchovi stalo?"

"Mno jak ti to říct... víš jak jsem ti říkal, že zdejší lovci jsou jak zvířata-"

"...to snad ne..." vydechl Yoshio a začal plakat.

Yuji ho objal, "neboj, bude v pořádku, jen usnul."

"Yuji," ozval se Kirima, "běž prosím pro doktora, ne radši pro doktorku."

"Rozkaz!"

"Yoshio, běž prosím napustit horkou vanu."

"Dobře."

Když se všichni rozběhli, zůstal Kirima s Kusuem opět sám. Dokud nebyla vana hotová, položil ho na pohovku a klekl si k němu. Odhrnul mu ofinu a poprvé se podíval na celý jeho obličej. Musel uznat, že když spí, vypadá daleko roztomileji, než když je vzhůru. Někdy mu do jeho pokoje donášel jídlo, ale vždycky ho odbyl a nadal mu. Teď to bylo poprvé, co se na něj usmál...

"Voda už je!" houkl z koupelny Yoshio.

"Yoshu," řekl si černovlásek pro sebe, znovu Kusua vzal do náruče a donesl ho do koupelny. Přišla náročná část, vysvléct ho z deky a ponořit ho do vody, přitom ho nepoložit na zem.

Když byl ve vodě, pomalu otevřel oči, párkrát zamrkal, "Yoshio?"

"Kusuo..." Yoshio plakal štěstím, klekl si k vaně a stiskl bratrovu ruku.

"Yoshio," pronesl klidně, promiň, ale můžeš teď nachvíli odejít?"

"Proč?"

"Potřebuju ho pořádně umýt, nebude to nic příjemného a nechci, abys to viděl."

"Dobře."

Yoshio si za tu dobu, co byl u Kirimy, vypěstoval pěknou důvěru. Věděl, že ho Kirima ještě nikdy nezklamal a vždycky udělal co slíbil. Proto teď věřil, že bratrovi neublíží.

Pomalu vyšel z koupelny a když zavíral, naposledy se ohlédl.

Kirima se začal svlíkat taky.

"Co-co chceš dělat?" zeptal se upír vystrašeně.

"Umýt tě, nic jiného nemám v úmyslu, takže se neboj."

Zanedlouho byl černovlásek ve vaně společně s Kusuem. Oba dva seděli naproti sobě. Kusuo se na něj nedůvěřivě díval a Kirima se tvářil, jako by mu všechno bylo jedno. Když popadl houbu na umývání, upír se trochu lekl, protože to byl znenadání prudký pohyb. Kirima se k němu trochu přiblížil a začal mu umývat místa od krku po břicho, která měl nejvíc zašpiněná a lepkavá. Potom mu pokynul, ať se otočí a stejným způsobem mu umyl záda.

"Omlouvám se, ale teď ti budu muset umýt dolní část těla."

"Cože?!"

"Neboj, nejsi první, koho tu znásilnili, takže mi můžeš věřit," pronesl s klidem Kirima.

Kusuo si trochu neochotně sedl na okraj vany, i když mu to zezačátku dělalo trochu potíže. Kirima mu začal umývat nohy, vnitřní stranu stehen, až se dostal k jeho penisu, který už byl mírně naběhlý. Trochu polkl, ale i tak si dal záležet na jeho očistě. Kusuo začal mírně vzdychat.

"To je v pořádku," Kirima se mu podíval do očí, "je to přirozená reakce, není se za co stydět. Teď se otoč."

"He? to ti tohle zatím nestačilo?!" pronesl nervózně upír.

"Podívej, pokud tě znásilnilo víc jak osm lidí, určitě tě tam zranili, cítil jsem krev, takže je to dost možné. Pokud ti to teď neošetřím, všechno to sperma tam může udělat celkem paseku, takže se laskavě otoč!"

Kusuovi nezbývalo nic jiného, než se otočit.

Černovlásek vložil první dva prsty do blonďáčkova konečníku a začal z něj vytahovat obrovská množství spermatu. Když Kusuo vzdychal, pokračoval, když vyjekl bolestí, zapamatoval si to místo, aby ho mohl později nahlásit doktorce.

Když byl hotový, Kusuo si unaveně sedl do vany a červenal se. Kirima si umyl ruce a vylezl ven, obvázal si kolem sebe ručník a podíval se ještě jednou na Kusua. Když viděl, jak nevinně a ublíženě se tváří, ještě jednou šel k němu.

"Odpusť mi to, bylo to nezbytné," usmál se na něj, "nechtěl jsem ti ublížit... Zachvíli přijď za námi, jen v ručníku pokud možno. Bude tam na tebe čekat doktorka, která tě ještě jednou prohlédne."

"D-doktorka?"

"Není to momentálně lepší, než doktor?" usměje se. Kusuo se usměje taky a přikývne. Kirima odejde a Kusuovi leží v hlavě jediná otázka: Proč je na něj Kirima tak hodný?