Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Soukromý učitel

1. 10. 2011

"Ale to snad ne!" zanaříkám potichu.

"Co se děje, Deane?" optá se mě sousedka v lavici Lilly.
Já si jen povzdychnu a položím na stůl písemku, "zase..."
Lilly se na mě smutně podívá, ale radši nic neříká.
Je to tak vždycky. Nesnáším matiku, nedostávám lepší známky, než jsou trojky... jen občas se mi poštěstí a dostanu dva mínus. Ať se učím, dřu, šrotím, nic nepomáhá. Nemám logický myšlení a neumím uvažovat jako ostatní, což je moje značná nevýhoda.
Rodiče tomu taky nerozumí, takže mi nemůžou pomoct.
Jak já bych se rád vrátil na první stupeň základky...
Lilly se mi to pokoušela vysvětlit... je na tom sice podobně jak já, ale téhle látce ještě jakž takž rozumí, tak se mi to pokoušela vysvětlit... ale s mýma logickýma dovednostma to bylo víc než marné.
"Hele," zašeptala mi, "co kdyby ses zeptal Jamese?"
"Zeptal na co?"
"Doučování přece," povzdychla si.
Tady vidíte, jak jsem logicky založenej... každýho by napadlo zeptat se nejchytřejšího žáka snad na celé škole zeptat se o doučování...
"To je dobrej nápad," odpovím.
Jen se usmála a dál věnovala pozrnost učiteli. Toho taky nemám rád. Připadá mi, že je na mě zasedlej. Pořád vyvolává i mě, známkuje mě přísněji než ostatní a přes to ví, že mi matika nejde...
Opravdu mi asi nezbyde nic, než se Jamese zeptat.

 
O přestávce jsem opravdu za Jamesem šel. Je jediný štěstí, že nemá moc kamarádů a ta troška, kterou má, je z jinačích tříd. Takže jeho lavice nikdy není obklopená hloučkem kluků nebo holek.
Trochu bych se asi před ostatníma styděl zeptat se ho.
"Ahoj Jamesi," pozdravím.
Otočí se. Jeho pohyby jsou ladné, napřed pomalu otočí hlavu se sklopenýma očima, které se pak rychle podívají nahoru.
Oči má šedé... nikdy jsem si to přes jeho brýle neuvědomil.
"Potřebuješ něco?"
"Emm... vlastně jo," usměju se, "mohl bys mě prosím doučovat? klidně ti zaplatím... ne že bych byl nějak bohatej, ale od malička si šetřím."
Vyvalí na mě oči, ale neobtěžuje se odpovědět.
"No... tak nic. Promiň za otravování, zeptám se někoho jinýho."
"Ne, počkej," zastaví mě, "budu tě doučovat, ale peníze nechci."
"A co teda chceš?" zeptám se.
Chvilku se zamyslí, "na tom se domluvíme později. Můžeme začít dnes?"
"Jasně!" vykřiknu nadšeně, "čím dřív tím líp!"

 

 

 
Škola vůbec neutíkala rychle. Z nepochopitelných důvodů jsem se na to doučování celkem těšil a když se na něco člověk těší, je známo, že čas neutíká vůbec rychle.
I přes to jsem přes den s Jamesem nepromluvil ani slovo, teda, pokoušel jsem se, ale on mě ignoroval.
Moc ho nechápu. Souhlasí s doučováním, nechce ani zaplatit a celej den mě ignoruje... je to divnej člověk

 
Cesta k Jamesovi domů.
Bydlí úplně opačným směrem jak já, ale zato to má blíž ke škole. Celou cestu se opět nic nedělo. Když jsem se na něco zeptal, neodpověděl, takže jsem to pak vzdal.
Vůbec nevím, co má za problém. Nicméně vím, proč má tak málo kamarádů...
Bydlí v bytovce a to úplně sám. Kdybych já bydlel sám, na učení bych se vykašlal úplně... začínám ho trochu obdivovat, já bych ten zápal pro učení určitě neměl.
Vyjdeme do třetího patra, jeho byt je úplně ten první. Vejdeme, on zamče.
Byt je malý, ale útulný. Je tu kuchyň, dále místnost určená pro spaní, kde je i stolek, skříně, poličky a televize. Je to asi největší pokoj. Nakonec koupelna a záchod.
Má tu až moc uklizeno.
Jde k jedné z židlí, které stojí u stolu, "posaď se, " vyzve mě, "chceš něco k pití?"
"Jo, díky." Usadím se a čekám, "hele, ten byt ti koupili rodiče?"
Předemnou přistane sklenička tak náhle, až se leknu, "ne, našetřil jsem si na něj sám. Mý rodiče nejsou tak bohatí."
Ironicky se usměju. Lituju toho, že jsem sem vůbec chodil. Jeho reakce nejsou vůbec přátelské... zmůžu se jen na ubohé "aha".
Sedne si naproti mě, "takže, s čím chceš pomoct?"
Zasměju se, "budeš semnou mít práci."

 

 

 
James je opravdu chytrej!
To, čemu jsem po dlouhé roky nerozuměl - tím myslím i úplné základy - mi dokázal naprosto precizně, ale přitom jednoduše vysvětlit. Dnes jsme se dohodli právě na těch základech, a pak budem postupně pokračovat na to těžší učivo.
Zeptal jsem se ho, jestli by mi nevysvětlil ještě k tomu fyziku a chemii. K mému údivu mi všechno vysvětlil!
Mám strašněj mozek, ale z jeho podání jsem to pochopil a když jsem to náhodou nepochopil, tak mi to trpělivě vysvětlil ještě jednou.
Pak jsem se začali bavit o našem učiteli - který nás má ze všech těhdle předmětů.
Divil jsem se, když na něj začal nadávat. Dal mi za pravdu moje tušení o tom, že je na mě zasedlej a moc se mu to nelíbí. Za pár hodin jsme si začali dobře rozumět.
Pak ale přišlo něco, čemu se dá jen těžko věřit...

 
"Jamesi? co bys teda chtěl za to doučko?" zeptal jsem se ho - což jsem rozhodně dělat neměl.
Neodpovídal jen si sundal brýle. Pak šel zamnou a z ničeho nic mě povalil na zem.
Vypadal jako šprt, kdo by si pomyslel, že má takovou sílu!
"Co blbneš?!" vykřiknu. On si mezitím na mě sedne, aby mi zamezil únik. Šikovně si hodí ofinu dozadu a seshora se na mě podívá.
"Ptal ses mě, co chci. Já ti odpovím, tvoje tělo," ďábelsky se usměje a začne ze mě strhávat oblečení.
Já mám sílu, nemyslete si, že je jen tak nechám. Ale když jsem se ho pokoušel jakkoliv praštit, vždycky mě zadržel. Nevím, jestli chodil na nějaký kurzy sebeobrany, ale ať jsem dělal cokoliv, vždycky to odrazil. Neměl jsem nejmenší šanci se bránit.
Když už jsem úplně nahý, otočí mě na břicho.
Můžu jen čekat, co se stane... a nemusím dvakrát hádat, co to bude.
Snažím se trochu přemýšlet.
James přijmul moji prosbu o doučování, ale místo peněz chce semnou sex. Jak se to jen stalo? Proč jsem to sakra nechal dojít tak daleko?
Mezitím jsem cítil, jak se do mě dostává. Začal jsem řvát, ne, přímo ječet. Copak se vůbec nezajímá o to, že jsem kluk? Musí ho napadnout, že je to pro mě poprvé!
Místo nějakých otázek, nebo milosti, mi přes pusu zavázal šátek nebo ručník, nevím co to bylo. Ještě k tomu mi zavázal ruce, abych se nemohl hýbat vůbec.
Bolelo to jako čert. Bolelo, pálilo, štípalo, dralo a vůbec všechno nepříjemný dohromady. Do očí se mi draly slzy, brečel jsem a zároveň křičel přes šátek.
Nebyl vůbec jemný, nebral ohledy...
Copak tohle musím podstoupit kvůli pár hodinám doučování? Přemýšlel takhle úplně od začátku? Souhlasil s mými názory na učitele a na předměty, které učí, taky jen kvůli tomuhle?
Bylo mi zle.
Trvalo to dlouho, chtěl jsem aby přestal, jenže místo toho, aby alespoň zmírnil, razantně si mě otočil a ještě přidal na síle. Neviděl jsem mu do obličeje. Buď jsem měl zavřená oči, nebo byly stejně úplně mokré od slz.
Cítil jsem ho v sobě... jak se pohybuje tam a zpět, jak jsou jeho přírazy silné, jak jednou šel hlouběji a víc to potom bolelo...
Ani si neumíte představit co to je, cítit někoho jiného ve svém vlastním těle! Je úplně něco jiného se na to koukat a prožívat to.
Přál jsem si, aby už byl konec. Nikdy v životě jsem si nic tak moc nepřál.
Bylo to, jako bych byl v transu. Nic jsem nevnímal, jen jsem cítil, jak se ve mě pohybuje. Nevěděl jsem, jestli řvu, sténám nebo jsem potichu. Nevěděl jsem, jestli on sténá.
Najednou jsem cítil, že je něco jinak. Teď to nebylo rytmický sem a tam. Cítil jsem, jak se ve mě něco rozlívá... a pak jsem nás uslyšel. Oba dva jsme dlouze vykřikli. To mohlo znamenat jen jedno - udělal se do mě...

 

 

 
Uplynul týden.
Zatím se mi bezpečně dařilo přesvědčovat rodiče, že je mi blbě.
První dva dny mi bylo opravdu blbě, ale teď se mi vůbec nechtělo do školy. Nechci ho vidět...
Poté, co se do mě udělal, jsem musel ještě chvilku ležet. Úplně se mi zatmělo před očima a zalehly mi uši.
Když mi bylo trochu líp, James mi nabídl sprchu, ale to už jsem se oblíkal, i když mě bolelo celé tělo, a spěchal jsem pryč.
Pořád nemůžu uvěřit, že mě ojel kluk. Jen za pitomý doučování z matiky!
Celý dny se převaluju v posteli, protože mě to ještě bolí. Kolikrát, když mě rodiče zavolají na oběd nebo večeři, nemůžu z té židle ani vstát. Je to strašný, už to nechci nikdy zažít!

 

 
Další týden.
Odhodlal jsem se jít do školy.
První štěstí ve dni značí dobrý den! Přišel jsem do třídy jako třetí, takže se na jeho ksicht nemusím koukat, kdybych náhodou vešel do třídy třeba poslední! Prostě ho budu ignorovat.

 
...po chvilce jsem se ujistil, že je to skoro nemožné. U naší lavice je sice hlouček děcek, ptající se mě, co mi bylo. Taky je tu pár nápadníků Lilly. Ale já se nedokážu usmát, ten pocit, že o pár lavic sedí někdo, kdo mě před čtrnácti dny znásilnil. I když jsem se tak urputně snažil zapomenout, právě teď se mi zas všechno připomnělo...
Navíc když začala hodina, James se hlásil víc než je obvyklé. Jeho hlas mnou úplně pronikal, měl jsem až husinu.
Nešlo to vydržet. Přihlásil jsem se, jestli můžu na záchod.
Na záchod samozřejmě nechci, ale úlít se z hodiny a přitom si pěkně opláchnout obličej na rozebrání je celkem vyhovující.
Učitel mě pustil. Já jsem šel.
První, co jsem na záchodě udělal, bylo právě umytí obličeje. Tu vodu jsem na sebe spíš chrstnul. Potřeboval jsem všechny vzpomínky nějak vymazat!
Pak jsem si sedl na chladné kachličky a čekal.
Čas se obrátil proti mě, protože to utíkalo strašně pomalu. Do konce hodiny zbývalo třicet minut. Kdykoliv jsem se koukl na hodinky, uběhly buď tři nebo čtyři minuty a mě to připadalo jako věčnost.
Slyším otevření dveří.
Bylo tu všude ticho, tak jsem se vyděšeně otočil.
K mé smůle tam stál on.
Zase se tak ďábelsky usmíval jako ten večer.
"Já myslel, že jsi šel na záchod a ty se tu líváš," pronese.
"Nemluvíš nějak moc?" odseknu.
Uchechtne se a jde pomalu zamnou, "učitel mě za tebou poslal, žeprej si tu moc dlouho."
"Proč zrovna tebe."
"Řekl, že jsem ze třídy nejslušnější a je na mě spoleh."
Odfrknu si, "nejslušnější, to tak."
Dřepne si ke mě. Cítím na sobě jeho pohled.
"Dnes jsme v matice opakovali. Docela mě mrzelo, že ses nehlásil po té veškeré snaze."
Naštvaně se na něj podívám a zakřičím na něj, "promiň, asi jsi mi to vyšukal z hlavy!"
Malinko se zamračí, "když jsi to zapomněl, co si to jít dnes zopakovat?"
"Jasně, možná za milion!" zavrčím.
James se usměje, "vychází ti čtyřka na vysvědčení, koho jinýho si seženeš na doučování?"
"Každej bude lepší než ty!"
"Oh, vážně? mám pocit, že já jsem jediný, kdo tomu rozumí úplně. Ostatní mají jen stěží dvojku."
"Moc si nemysli!"
"Nemáš na výběr," pronese.
"Proč na mě sakra tak lpíš?!" vykřiknu, "to jsem ti byl ze všech tvých znásilněných nejpříjemnější?! bylo ti ve mě dobře? řekni!"
Místo odpovědi mě zas povalí na zem a mě se do hlavy proderou snad všechny výjevy z toho večera.
"Moc mluvíš!" zavrčí. Už ke mě nastavuje ruce...
...když v tom zazvoní!
Moje záchrana!
"Máš štěstí," pronese, vstane a odejde.
Já zůstávám na zemi a do očí se mi derou slzy. Nechci si to přiznat, ale má pravdu. Koho si teď seženu na doučovaní? Záleží mi na známkách a matika je jediná, ve které mi vychází čtyřka! nikde mi ani nevychází trojka! Co mám dělat? tohle je vydírání...!

 

 
Loudám se. Loudám se pomalu za Jamesem. Domluvili jsme se na dalším doučování.
Co jinýho mi teď zbývá? Prostě to ten půlrok vydržím a pak už ho nikdy neuvidím. To je jediná myšlenka, která mě teď uklidňuje.
Dnes semnou probral to učivo co jsem "zapomněl" a pak jsme přešli k trochu náročnější části.
Po pár hodinách mě poslal se osprchovat a pak se šlo na to.
Už jsem se smířil s tím, že budu jeho hračka, takže jsem se ani nebránil. Tentokrát jsem ze sebe nevydal ani hlásku. Prostě jsem tam jen tak ležel a nechal do sebe dělat...

 
Takhle to šlo dalších pár měsíců.
Jediné dny, kdy jsem si mohl trochu odpočinout, byly víkendy. James mě jinak nenechal ani vydechnout. Nejhorší je, že teď mu jednou nestačí. Klidně mě mučí další dvě hodiny...
Nesnáším ho za to!
Je červen. Měsíc, kdy se nejvíc dře. Píšou se samé písemky, učitelé nás nenechají vydechnout... na druhou stranu, po písemkách mám od Jamese pokoj!

 
Skončila hodina. Jdu na wc. Pěkně v klidu, natěšenej, protože dnes to bude poslední týden s Jamesem!
Otevřu dveře a hned vykulím oči... James a líbá se s nějakým klukem!!
Oba dva se na mě vyděšeně podívají. Všimnu si, že James tentokrát není ten co má navrch, i když je z nic vyšší.
Dlouho nad tím nepřemýšlím a usměju se, "pardon, nenechte se rušit."
Rychle utíkám do třídy. Jsem rád! Konečně si našel někoho jinýho, než mě!
"Copak se děje?" zeptá se Lilly, "vypadáš smutně."
Vytřeštím oči, vyděšeně si sednu na místo. Smutně? vždyť jsem šťastný... nebo snad ne?
"Deane!" slyším její hlas a vidím natahující se ruku k mému obličeji.
"Co děláš?" vyjedu po mí.
"U-utírám slzy," řekne zaraženě.
"Slzy?" vydechnu a sáhnu si na tvář.
Proč sakra brečím?! a proč brečím, když si to ani neuvědomuju?!
"Promiň," usměju se na ni, "asi citovej záchvat. Ani jsem nevěděl, že brečím."
Rychle si setřu slzy, než se ten hajzl vrátí...

 
"Co budem dneska probírat?" optá se mě hned další přestávku James. Lilly už dávno ví, že mě doučuje.
"Už nic," odseknu.
"Jakto, ještě toho máme spoustu a testy se píšou pořád."
"Už to umím, není co probírat."
James mě najednou popadne za ruku a táhne mě pryč ze třídy.
"Co ti je?!"
Třískne semnou o zeď chodby, "chystáš si teď snad najít někoho jinýho?"
"Říkám, že to už umím!"
"To ale nemyslím!"
"Ah," usměju se, "možná. Nezapomeň KDO ze mě tohle udělal!"
Najednou se zatváří smutně. Tenhle výraz u něj neznám...
"Můžu tě požádat o laskavost?" zeptá se.
"A to ti mám po tom všem vyhovět?" odpovím, "máš štěstí, že jsem narozdíl od tebe hodnej."
Koukne se do země, "je mi jedno kdy, ale než se všichni rozloučíme, strávíš semnou ještě jednu noc?"
"Ty jsi fakt magor!" zavrčím, "fajn, dnes půjdu, ale bude to úplně naposledy. Je to lepší, než to snášet celej týden!"
Odejde s úsměvem na rtech a já stojím jak přibitý. Jsem fakt idiot, to jsem musel souhlasit jen kvůli tomu, že trochu změnil hlas?
"Hele!" zazněl hlas zprava. Koukl jsem se, byl to ten kluk, co se před pár minutama líbal s Jamesem. Chystal jsem se odejít.
"Počkej, počkej!" přidal do kroku, aby mě zadržel.
"Co je?" pronesu podrážděně.
"Ty jsi ten Jamesův zajda, že?"
"Zajda?"
"Nemysli si, svěřuje se mi," usměje se.
Ten hajzl...
"Páni, a tebe to ani neštve?" zeptám se, "tvůj kluk mě znásilnil!"
"Ee... no, on to není můj kluk," usměje se.
"A co teda jsi?"
"Bude to znít divně, ale jsem jeho synovec," usměje se.
"Synovec?"
"Jo," usměje se, "James má asi o deset let starší sestru, mojí mamku. Všichni si nás pletou s bratranci a aby to nebylo divný, říkáme, že jsme bratranci, ale tobě to říct můžu."
"A proč si ho teda líbal?"
"Učil jsem ho. On je trochu zvláštní," pronese, "ty jsi to ještě nezpozoroval, že?"
"Nezpozoroval co,"
"To je dobře. Teď mě poslouchej dobře. James je hodně složitá a těžko pochopitelná osoba. Ty po tom usínáš, že?"
Začervenám se, "c-co tě to vůbec zajímá?"
"Dám ti jednu radu, až k tomu zas někdy dojde, neusínej!"
Zazvoní.
"Musím jít, měj se!"

 

 

 
Zamyšleně jdu za Jamesem. Myslím na slova toho kluka. Nemám usínat... co toho docílím? Navíc, James je těžko pochopitelné osoba? co je to za kravinu, já jeho úmysly moc dobře chápu...
Jen co jsme došli do jeho bytu, tak mě hned povalil na zem a šel na věc.
"Po-počkej, vždyť je ještě světlo."
"No a co, tohle je třetí patro, nikdo se nebude dívat..."
Nemůžu si pomoct, ale tohle mi připadá divný... vždycky to bylo jen o tom, že mě prostě ojel a já čekal, než bude spokojený, ale teď jsem to cítil nějak jinak...
Probíhalo to stejně. Vysvlíkl mě, vysvlíkl sebe a pronikl do mě. Já už jsem byl zvyklý, takže jsem jen nepatrně sykl a pak už ho nechal dělat si semnou co chce.
Nevím jak dlouho to trvalo, ale dnes to nějak utíkalo. To nebylo obvyklý... Když se James udělal asi potřetí, vylezl ze mě. Chvilku jsem oddychoval a pak jsem začal předstírat spánek.
Pak jsem uslyšel otázku, "spíš?"
Zřejmě ji použil hodněkrát, ale já ji nikdy nezachytil. Přikryl mě nějakou dekou... a najednou jsem uslyšel pláč. Byl to jeho pláč. Přibližoval se, sedl si přímo před můj obličej.
"Pořád nemůžu uvěřit, že tohle je naposledy," popotáhne. Nic sobečtějšího vyslovit nemohl... ale pak pokračuje, "omlouvám se."
Chvilku je ticho, pláče. Já mám zavřený oči a urputně předstírám spánek.
Ucítím jeho dech, následně pak rty. Dovolím si otevřít oči, vím, že jeho budou zavřené. Co se to s ním sakra děje?
Začne se odlepovat, rychle zas zavřu oči.
"Chtěl bych, abys tohle slyšel... ale možná je lepší, když to neslyšíš, už tak mě nesnášíš dost," popotáhne, "omlouvám se, že jsem na tebe byl tak zlej celou dobu. Všechno jsem to dělal jen kvůli tomu, že tě miluju!"
Zamručím a otočím se na druhej bok. Hned, jak můj obličej nemá pod dohledem, vytřeštím oči. Cože to řekl? Miluje mě? Cítil jsem, jak mi rychle začalo tlouct srdce... bál jsem se, aby ho neslyšel.
"Jak jsi mi nabídl to doučování, byl jsem strašně rád, že s tebou budu moct zůstat alespoň chvilku osamotě a pomalu se začít seznamovat, ale nemohl jsem to vydržet a znásilnil jsem tě strašným způsobem," znovu se strašně rozbrečel.
Mě začaly slzy týct taky.
"Když jsi dva týdny nepřišel do školy, málem jsem se za to, co jsem ti udělal, zabil. Když jsi pak přišel, tak mě pohltila strašná zlost na sebe a tím pádem jsem byl zlej i na tebe a dál jsem tě strašil a zná-"
"STAČÍ!" vykřiknu, rychlostí blesku se posadím a obejmu ho.
"Ty... jsi byl... vzhůru?" popotáhl.
"Jo," odpovím, "tyhle důvody mi stačí. Vzdávám to. Jsi hroznej hajzl! Jakto, že jsem se zamiloval zrovna do tebe!?"
"Cos... to řekl..." vydechne, "myslíš to... vážně?"
"Myslíš, že bych si z něčeho takovýho dělal srandu?" pronesu, "ale můžeš poděkovat tvýmu synovci. Jen díky jeho radě jsem neusnul."
"Co ti řekl?"
"Že nemám usnout a že jsi těžko pochopitelná osoba, teď už vím proč," zasměju se.
Obejme mě, přitisknu ho víc k sobě.
"Dnes se celej den cítím nějak divně, "pronesu, "ani jak jsme to dělali před chvilkou mě nepřipadalo jako dvě hodiny," zasměju se," nechceš si to teď ještě zopakovat?"
"Nevadí ti to?"
"Teď už ne," usměju se a natáhnu se pro další polibek.
Tentokrát mě vezme do náruče a nese mě na postel.
Líbáme se. Pořád. Nepřestáváme. Akorát James mi rukama loudí po celém těle. Dráždí mi bradavky, sjíždí k mému klínu. Nikdy před tím jsem necítil takovou slast...
Občas mi skousne ucho, což mě rozdráždí ještě víc.
Nachvilku se odtrhne, "kdybych věděl, že ti tohle dělá dobře, dělal bych to každej den."
"A to z mých reakcí nešlo poznat, že se mi to nelíbilo?"
Zakroutí hlavou, "promluvíme si o tom potom, nechci se teď po tom všem hádat."
"Máš pravdu," usměju se a nechám se jím laskat víc a víc.
Po zhruba půl hodině připravování - já jsem se udělal už nejmíň dvakrát - už konečně řekl, že to nemůže vydržet a zeptal se mě, jestli už může. Souhlasil jsem a nechal ho, ať si semnou dělá co chce. Jenže tentokrát jsem nemohl udržet svůj hlas. Byl jsem tak moc vzrušený, že jsem všechno cítil úplně jinak.
Z každého přírazu mi slast vystřelila až do mého údu, který se tak víc a víc zvětšoval.
Objal mě a začal přirážet víc. Někdy se natáhl pro polibek, jindy jsem mu cumlal krk, ucho, nebo rameno.
Oba dva jsme při tom vydávali takový zvuky, který bych snad nenašel ani v tom nejdivočejším pornu.
"Miluju... tě," vydechne najednou, "Deane."
Vyslovení mojeho jména mě přiměje k pláči, ale k šťastnému pláči.
"Jamesi, Jamesi!" Přitisknu si ho ještě víc k sobě a už ho nehodlám pustit!
Od téhle chvilky jsme pořád vzdychali naše jména.
Každého z nás to vzrušovalo, takže než jsme měli oba dost, nejméně čtyřikrát jsme se vyvrcholili. A já poprvé za živost ucítil, jak je příjemné, když se do mě udělá...

 

 

 
Po dobrých čtyřech a půl hodinách...
...jsem naprosto vyřízený!
Ale zároveň děsně šťastný.
Postel je pro dva moc malá, tak teď na Jamesovi ležím. Už spí a i když bych měl být já ten, kdo je tu nejvíc unavenej, koukám se na něj. Nikdy jsem si nepomyslel, že bude tak něžný. Tentokrát se mi to fakt líbilo. Po dlouhém půl roce, tohle bylo poprvé, co byl na mě tak hodný...
Spánek mě za chvíli přemohl a já usnul... a doufal jsem, že se mi bude zdát něco pěkného!

 
Probudí mě něco studeného. Otevřu oči.
"Dobré ráno."
James se usmívá jako sluníčko a podává mi pití, "musíš být po té noci žíznivej."
Sednu si a pití si vezmu, "díky."
Za pár vteřin je pití prázdný. Spokojeně si oddychnu.
"Jamesi?"
"Ano?"
"Kam jdeš na výšku?"
"Ještě nevím, kam mě vemou," odpoví.
"Neuvažoval jsi třeba o učitelovi?"
"Proboha jen to ne!" otřese se.
"Proč? vždyť umíš vysvětlovat líp, než náš učitel. Už to, že dostanu dvojku na vízo je dostatečnej důkaz."
Sedne si ke mě, "ale nejsem dobrej v komunikaci s lidmi. Nebyl by to dobrej nápad..."
Políbím ho na tvář, "tak budeš můj soukromej učitel."
Ďábelsky se usměje, "záleží čeho..."
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mňo...

(Vea, 30. 8. 2013 0:41)

roztomilé ^^ opravdu hezky píšeš. Tak jasně a výstižně. Tahle povídka se mi vážně líbila, takže se těším na další :)

TT-TT

(taka ito, 6. 5. 2012 0:06)

Dokonalé sensei! Myslela jsem, že umřu! úžasné!

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8