Jdi na obsah Jdi na menu

Yume ni (akuma) koibito 2. díl

10. 3. 2014

 Tenhle incident se stal zhruba před půl rokem.

Od té doby si vědomě nepřeji tyhle sny mít.
Pořád cestuju všemožně, ale do toho pokoje a k němu... už ne! Něco takového už nechci nikdy zažít! Ze začátku jsem se vždycky objevil tam, ale silou svojí vůle jsem od tama vždycky co nejrychleji zmizel.
Od té doby mě to tam přestalo házet a zase jsem se začal objevovat v nádherných krajinkách.
Můj život středoškoláka byl zase normální.
Zkusil jsem to dát dohromady s dívkou, která se mi jednou vyznala, ale přirozeně to netrvalo moc dlouho.

Tenhle poklidný život ale měl brzy skončit.
Nastala ta část roku, kdy do škol chodí praktikanti. I v naší škole tomu tak bylo.
Ten den, kdy přišli, jsem neměl moc dobrý pocit. Vlastně to byl takový... nostalgický pocit. Každopádně jsem do školy vcházel hodně nejistě.
První hodina byla všemi nenáviděná matematika. Myslím, že po hodině se slečnou praktikantkou ji budou všichni nesnášet ještě víc, protože to všechno vysvětlovala, jako bychom byli vysokoškoláci.
Další dvě hodiny byly, pro mě, ty osudové, dvouhodinovka angličtiny.
Angličtina byla vždycky v pohodě. Nebyl to můj nejlepší předmět, ale taky nebyl nejhorší. Mohl jsem tvrdit, že bych si v cizině základními frázemi dokázal obstarat věci pro přežití.
"Good morning," pozdravil. Tentokrát to musel být muž. Měl hezký hlas příjemný na poslech. Byl mi ale povědomý... ale z toho anglického přízvuku jsem nedokázal rozeznat o koho se jedná.
Všichni jsme se na pozdrav postavili a já se na něj poprvé podíval...
… poprvé za celý život jsem si přál být slepý a poté jsem litoval toho, že jsem nezůstal doma. Byl to Sano!
Zůstal jsem na něj překvapeně hledět a stál jsem ještě dlouho po tom, co si ostatní sedli. Sano mi ze začátku taky věnoval překvapené pohlody, potom se ale usmál a anglicky se zeptal, co potřebuju. Já si jen mlčky a naštvaně sedl a už jsem se na něj nehodlal ani podívat.
"Vy se znáte?" zeptal se mě kamarád sedící přede mnou.
"Tak trochu," odpověděl jsem.
Co proběhlo představení - i já se musel představit - začal s námi brát naposledy probranou látku. Nechtěl jsem to sice přiznat, ale byl skutečně lepší učitel, než náš původní.
Já stejně ale celou angličtinu přemýšlel nad tím, jak to s ním vydržím další 3 týdny... kdybych věděl, že se tohle stane, nikdy to nenechám dojít tak daleko! Byl moje noční můra, seskupení veškerých mých strachů... Kdo se chce dobrovolně setkat s noční můrou a chomáčem strachů?!
Příští hodina probíhala v jiné třídě. Já se ze třídy nějak vybelhal jako poslední, Sano tam na mě zřejmě čekal.
"Ahoj, Shuusuke."
Vražedně jsem se na něj podíval a pokračoval dál. Vydal se za mnou.
"Mno ták, není hezký, abys mě takhle ignoroval," pronesl s úsměvem.
"Běž pryč," odsekl jsem a zrychlil krok.
"Vždyť jsme přece kamarádi!"
Zastavil jsem se a hodil po něm další vražedný pohled: "Nikdy, nikdy v životě jsem tě už nechtěl vidět! Snažil jsem se na to všechno zapomenout, takže mi to teď laskavě nekaž!"
Zadíval se na mě. Poprvé jsem si ho pozorně prohlédl. Vypadal opravdu hezky. Není divu, že po něm spolužačky házely oči...
Znovu se usmál, až to ve mně zase hrklo, natáhl se a pohladil mě po vlasech: "Vím, že to byla moje vina. Omlouvám se za to."
Překvapeně jsem zamrkal.
"Bylo mi s tebou fakt fajn, takže bych byl moc rád, kdybychom zůstali kamarády."
Pohled se mi změnil v podezíravý, "takžee... už nikdy...."
"Mno, jen pokud si to nebudeš sám přát," zasmál se.
"Takže jsi fakt..."
"...gay?" doplnil za mě, "jo jsem. Nechápej mě špatně, v tom snu jsem to dopustil taky jen proto, že jsem si myslel, že už tě nikdy neuvidím. Tohle byl trochu šok."
Ozval se nepříjemný zvuk školního zvonění.
"Tak už běž a nech si to projít hlavou," usmál se a sám pokračoval do své další hodiny.


Od příchodu praktikantů uplynuly dva týdny a už můžu bezpečně říct, že praktikantky z matiky, zemáku a fyziky naprosto nesnáším! Někdo takovej by neměl ani učit, jak to tyhle pochybné existence mohly dotáhnout až tak daleko?
Ti ostatní byli v pohodě.
Se Sanem jsme se začali bavit tak, jako dřív ve snech... dokonce se v těch snech znovu setkáváme... ale pořád to není ono. Navíc za mnou pořád dolízají otravné spolužačky s tím, kde jsme se poznali a jakto, že se známe a jestli je někdy nepředstavím pořádně a další takový kecy, znáte to.
Dokonce jsem zjistil, že bydlíme celkem blízko od sebe. Takže když něčemu nerozumím, zajdu vždycky pro radu. Je vlastně i celkem výhoda mít takovýho kámoše-učitele.
"Shuusuke?" zazněl jeho hlas za mými zády.
Otočil jsem se na něj s otazníkem ve tváři. Oplatil mi to úsměvem.
"Dnes jedu autem, chceš svést?"
Trochu jsem se nad jeho úsměvem začervenal. Ano, uvědomuju si, že se mi to stává a poslední dobou i docela často. Začíná mě to znepokojovat.
Doma bych chtěl, přirozeně jako každej jinej student, být co nejdříve... ale na druhou stranu jsem se s ním teď moc zdržovat nechtěl.... ale když se zase budu chovat tak divně, třeba to zjistí a chytne se příležitosti, gayové na to prej mají nos...
Podrbal jsem se na zátylku, "mno ale... pak mě zas budou stalkerovat spolužačky s tím, že chtějí taky."
"Klidně, můžou."
Praštil jsem se do čela, "tobě to možná nevadí, ale mě jo, jsem to já, koho pořád otravují."
Dal jsem se do chůze, přidal se ke mně.
"Nemělo by tě spíš těšit, že se k tobě dívky takhle hlásí?" pronesl s šibalským úsměvěm. Vím, jak to myslel, začervenal jsem se jak vztakem k sobě, tak studem.
"Jenže ony se nehlásí přímo ke mně!"
"Tak jim příští hodinu řeknu, že jsem gay, když ti to tak vadí. Nestydím se za to."
Znovu jsem se zastavil a chvíli zůstal na stát na místě: "Když s tebou pojedu, dáš mi už pokoj?!"
Opět se tak andělsky usměje a odpoví: "Jo."
Vážně, ďábel se vzhledem anděla!
"Tohle je normální vydírání! Kdyby tak všichni věděli, jakej jsi!"
"Jo, jo, já vím."

Sano zastaví před mým domem.
"Můžu něco zkusit?" optal se mě, když už jsem chtěl vystupovat. Otočím se na něj a v ten moment se ke mně nahne a políbí.
S vytřeštěnýma očima na něj hledím a po chvilce jej od sebe odtrhnu.
"Co to sakra děláš?"
Sano si olízne rty a usměje se, "říkal jsme, že chci něco zkusit. Tohle stačilo, díky, můžeš jít."
Párkrát zamrkám, "ještě něco takovýho a přestávám se s tebou bavit!"
"To se taky počítá mezi vydírání," oponuje na mou předešlou větu. Hněv se mnou už cloumá, tak radši naštvaně vystoupím a bez rozloučení zavřu dveře.


Tu noc se objevím v úplně prvním pokoji, ve kterém jsme se se Sanem potkali. Byl malinký a útulný. Je to jeden z mála pokojů, který se nám podařilo hezky a symetricky ozdobit. Když z něj vyjdu, objevím se v obřím domě s ještě větší zahradou, která má snad všechno! Bazén, zahradu, skleníky, chlévy se zvířaty, les... prostě všechno, na co si vzpomenete.
Vím to, protože jsme to byli my, kdo to tu vytvořil.
Už sem vůbec nechodíme, nechceme to tu totiž zničit. Usoudili jsme, že je větší sranda objevovat se na jiných místech a tam se vyblbnout jak chceme, než to ničit tady... s obyčejnými, nehezkými a pokusnými pokoji ani není taková starost.
Vyšel jsem z pokoje. Když už jsem tady, tak jsem si to chtěl prohlédnout. Prošel jsem si všechny ty pokoje a zavzpomínal, jak jsme to tu začali budovat. Jak jsme se domlouvali, jak jsme každý z nás navrhnul něco jiného, jak jsme se občas pohádali kvůli svým názorům a jak jsme byli šťastní, když se nám podařil udělat zase nějaký pokoj, který by se líbil jak jemu, tak mě.
Najednou mi bylo celkem líto, jak jsem se k němu poslední dobou choval. Byl jsem k němu chladnej a odtažitej, protože jsem se bál... ale hlavně sebe. Jak ironické...
Přepadla mě silná chuť se s ním vidět a promluvit s ním. V tom okamžiku, jako bych byl přivázaný neviditelným provazem a někdo zatáhl, jsem letěl a letěl, než jsem dopadl na měkoučkou travičku jedné z luk, kterou jsem stvořil.
V dáli někdo ležel, tušil jsem, kdo to bude a začal se trochu třást strachem. Chvíli jsem stál na místě, zhluboka jsem se nadechl a stejně hluboce vydechl a odhodlaně jsem vykročil.
Když jsem k němu došel, přesvědčil jsem se, že je to opravdu Sano. Ležel a poklidně spal... což je podle mě velmi zvláštní úkaz, když vezmete v úvahu, že vlastně už spíte...
Každopádně... nikdy jsem ho takhle neviděl. Vždy se ke mně projevoval hodně provokativně a ironicky, teď tu ležel, poklidně spal, sluníčko si hrálo s jeho tváří a on tak vypadal naprosto nevinně.
Sedl jsem si k němu a pohladil jej.
Asi to bylo tím, že jsem nebyl ve svém těle a lítal jsem si hezky volně bez omezení... ale najednou jsem si uvědomil veškeré své pocity, které k němu chovám. Byly celou tu dobu zamklé hodně hluboko uvnitř mě... a najednou, jak jsem ho takhle spatřil, okovy roztály a všechno to vyplulo na povrch. Určitě jsem zčervenal jak rajče.
Lehl jsem si za ním, objal ho a políbil na čelo. Pak si jej k sobě přivinul. Byl jsem tak šťastný! Jak dlouho a hluboko jsem v sobě tyhle pocity zamknul!
Najednou se zavrtěl, trochu nadzvedl hlavu a pak otevřel oči.
Chvilku jsme na sebe koukali, než prolomil ticho pouhým: "Shuusuke?" ze kterého mi zase začlo srdce běsnit.
"Teda, spát ve snu, to jde?" zeptal jsem se se smíchem.
Nechápavě zamrkal, chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ho vlastně objímám a ještě vinu k sobě. Poznal jsem to, protože když si to konečně uvědomil, byl snad červenější, než já.
Pak se teprve zasmál a objal mě taky.
Přitáhl jsem si ho do polibku.
"Neříkal jsi náhodou, že mě nesnášíš a že už nechceš, abych se k tobě vůbec přibližoval?" pronesl ironicky, jen co jsme se pustili.
"Takhle jsem to neříkal!" oponoval jsem, "každopádně... mám tady asi čistější hlavu, všechno jsem si uvědomil."
Vyprostil se z mého sevření a pak se se mnou přetočil tak, že nade mnou převzal kontrolu a seděl mi na klíně.
"Copak tím chceš říct?" zeptal se s úsměvem a otázkou na jazyce.
"Mno... že tě mám rád a byl bych moc rád, kdybys moje city opětoval."
Přiložil si dlaň k ústům, tak hezky sklopil zrak a začervenal se. Usmál jsem se, bylo to krásně roztomilé.
"To je... to je snad sen..." vydechl po chvilce.
"Mno jo..." pronesl jsem mírně ironicky, "je to sen."
Viděl jsem, jak se lekl.
Proč by se kolem mě takhle motal někdo, koho jsem znal jen takhle ze snů a kdo byl vlastně i můj učitel? Proč mi chtěl být vždycky na blízku? Proč se ke mně vždycky choval tak provokativně? Proč mě pořád škádlil s dvojsmysly?
Dávalo mi to už všechno smysl, on mě vlastně měl rád celou tu dobu!
"Neboj, neříkám to jen proto, že je to sen," usmál jsem se, sedl si a objal ho.
Znovu jsme se spojili v polibku.
"Chceš... chceš pokračovat v tom, kde jsme minule skončili?" zeptal se mě, mírně nervózně.
Když jsem si vzpomněl na "minule", zčervenal jsem, podíval se na něj zdola a trochu jsem se zamračil, jak jsem sám sebe přemáhal něco říct. Po dlouhé odmlce jsem řekl prosté: "...jo."

A tak zase začala naše hra s jazyky a kdo z toho druhého serve dřív a co nejvíc oblečení. Vlastně jsme si hráli jak malé děti a obou nám to přišlo strašně směšné, než přišlo na uspokojování, smáli jsme se neustále.
Poté jsem převzal iniciativu a přisál se k jeho krku, mírně vzdechl a něžně mě chytl za hlavu. Pokračoval jsem níž, mapoval jsme jeho hruď svým jazykem a mu se to náramně líbilo. Vrněl mi pod jazykem, celé jeho tělo se třáslo vzrušením.
Nemohu říct, že já to necítil stejně. Nikdy jsem nikoho nechtěl tak moc, jak teď jeho.
Stáhnul jsem mu kalhoty společně se spodním prádlem. Ukázal se mi jeho napůl naběhlý a pulsující penis. Olízl jsem si rty, rychle ho olízl a pak ho jemně kousl do podbřišku. Trochu se zachvěl.
Vzepřel jsem se na rukou, sehnul se k jeho obličeji a znovu ho políbil.
"Doufám, že nás to tentokrát zas nehodí do reality. Tentokrát by mě to fakt naštvalo," pronesl jsem.
Zasmál se a pokýval hlavou, zřejmě se na nic víc teď nezmohl.
Popadl jsem jeho penis a začal s divokými pohyby. Zasténal a zaklonil hlavu dozadu. Avšak nemohl být tak moc zastřený slastí, protože mi to vzápětí oplatil. Zajel rukou do mých tepláků a oplácel moji službu stejným dílem.
Oba jsme sténali a užívali si ten moment plný slasti, rozkoše a především vzájemné lásky.
Najednou mě pustil, zrovna, když už jsem byl blízko... zamrmlal jsem a škaredě se na něj koukl.
Sano se jen usmál, znovu se nade mě vyhoupl a sedl si těsně před můj penis.
"Ne, ne, ještě nemůžeš, napřed mě hezky uspokoj," pronese s úsměvem a přejede si se zachichotáním rukou celé své tělo až ke krku.
Že by začal ukazovat svoje růžky?
Nadzvedl se a lehce, přitom však rychle, mě nechal proniknout do jeho těla. Nad náhlým přílivem slasti jsem velmi nahlas vzdychl a zaklonil hlavu. Bylo to až moc rychle, trochu to i bolelo.
Naopak Sano jen s úsměvem slastně vzdychl a olízl si rty.
"Aaa... je to příjemný, Shuusuke, moc příjemný," vzdychl a udělal první velký příraz, "začínáš se mi líbit čím dál tím víc."
Chvilku jsem na něj nevěřícně koukal. Pozoroval jsem ho, jak se s obrovskou chutí hýbe tam a zpět a zároveň si říkal, kým jsem se to sakra nechal chytnout.
"Mno taak, Shuu... pokud nebudeš nic dělat, začnu se nudit..."
Tahle slova, jako by mě probrala. Posadil jsem se - sice stěží, ale posadil - a objal ho kolem pasu. Chvilku jsme byli v téhle poloze, pak jsem ho položil na zem, podebral si jeho nohy a snažil se jeho začáteční snažení co nejlépe oplatit.
Podle jeho rekcí se mi to snad dařilo. S vědomím, že nás nikdo nemůže slyšet, hlasitě sténal, párkrát mě pochválil nebo se přitáhl do polibku. Párkrát mě i kousnul do ramene a ani škrábání zad se mi nevyhlo.
Bylo v něm horko. Až nesnesitelné horko a přitom to bylo tak příjemné. Chtěl jsem tenhle moment zmrazit, chtěl jsem, aby trval navždy. Tak příjemné bylo milovat se s někým, koho opravdu miluju...
"Aa! Shuu! Už budu!" vykřikl najednou a svými nehty znovu zaryl do mých zad. Já taky cítil, že jsem na krajíčku.
Věnoval jsem mu dlouhý polibek, při kterém jsme se oba udělali. Když jsem se na něj podíval, měl přivřené oči a spokojeně, avšak unaveně oddychoval. Koukal těma zastřenýma očima na mě a pak, když se trochu vzpamatoval, usmál se.
Já z něj mezitím vylezl a lehl si na něj. Spokojeně jsem jej objal a s úsměvem zavřel oči.
"To bylo snad nejlepší milování, co jsem kdy zažil," vydechl a vjel svými prsty do mých vlasů, aby je mohl hladit, "dokonce jsme se udělali naráz! Nevím, jestli je to tím, že jsme pořád ve snu, ale je to vzácný!"
"Hele, na to, že jsi byl před chvilkou úplně mimo, ti to nějak moc kecá!" zabrblal jsem, abych skryl svou nervozitu.
"Ale jsou to hezký věci, tak v čem je problém."
"Učitel by měl mluvit spisovně."
"Ale kuš, nejsme ve škole," zasmál se, "to mi připomíná, zachvilku bude ráno, měli bychom jít."
"Heh?" podíval jsem se na něj, "jak to víš?"
"Umím tohle od malička, už jsem se něco naučil."
"A jak se vzbudíš?" optal jsem se. Bál jsem se, že se po tomhle už ani neprobudím.
Zasmál se, naznačil mi, že chce vstát, tak jsem z něj slezl. Opravdu vstal a v tu ránu byl čistý i oblečený.
"Přesně, jako tohle a jako všechno, co tady funguje," pronesl s úsměvem, "prostě si to přeješ. Tak zatím, Shuusuke, uvidíme se zítra."
A zmizel.
"Che! Když mi říkal Shuu, bylo to roztomilejší," zamrčel jsem a taky vstal. Zkusil jsem se jak vyčistit tak oblíct. Všechno fungovalo.
"Taky na mě mohl počkat, nemá mě snad rád?"
Zavřel jsem oči a v duchu začal opakovat: "Chci domů, chci domů, chci domů!!"

Když jsem je konečně otevřel, uviděl jsem sluneční paprsky rána, které si hrály s mým světlem na stropě. Podařilo se! Byl jsem doma!
Rychle jsem vyskočil z postele... ale zjistil jsem, že je úplně mokrá, jako by ji někdo polil vodou. Začervenal jsem se, podrbal se na temeni hlavy a začal sundávat jak povlečení, tak prostěradlo. Peřinu si přehodím přes okno, snad to do večera uschne.
Zdrželo mě to, tak jsem opět nestihl snídani a opět jsem se rozhodl, že si něco koupím cestou do školy. Zasmál jsem se. Vypadalo to jako další obyčejný den, dennodenní rutina, ale přesto... tuto noc... zamilovaně jsem se pro sebe usmál a vyrazil na autobus.
Když jsem však pozvedl hlavu, uviděl jsem před naším domem stát auto. S radostí jsem se k němu rozběhl, těsně před brankou jsem se však zastavil. Uvědomil jsem si, že jsem nervózní jak pes a celkem se i bojím ho po tom všem vidět.
Tak se Sano rozhodl, že udělá první krok on. Vystoupil z auta a vykročil směrem ke mně.
"Co tu tak stojíš? Pokud tu vystojíš důlek, tak nestihnem školu!"
Trhl jsem sebou a nervózně otevřel branku. Popadl mě za ruku a vedl k autu. Mlčky jsem si sedl a červený jak rajče jsem se radši díval z okna.
"Nemyslíš, že je trochu pozdě být nervózní po tom všem?" pronesl a nastartoval auto.
"Nemůžu si pomoct," vysoukal jsem ze sebe, "ve snu asi nemám zábrany... a ty taky ne, jak šlo vidět."
Zasmál se. Chvilku bylo ticho.
"Nemysli si, že taky nejsem nervózní... jen mi to po tom všem už přijde zbytečný. Mno, však ono se to časem spraví."
"Časem?"
"Předpokládám, že to nebyla jen jednonocní záležitost," pronese. Jeho hlas se třepe. Vzpomněl jsem si na to, co jsem ve snu říkal...
"Ne... ne, nebyla," odpověděl jsem se skloněnou hlavou.
"Popravdě řečeno, tak nějak jsem poznal, že jsi do mě zamilovaný," zasmál se, "takže mě to ani moc nepřekvapilo."
"C-cože?"
"Mno... poznal jsem to."
"Tak proč jsi mi nic neřekl?!" vykřikl jsem.
Šibalsky se na mě koukne, "chtěl jsem to slyšet od tebe."
"Ty jsi... ty..."
"Copak?"
"Ďábel! Hroznej a děsnej! Jak ve snu, tak v reálu! Kdyby tak všichni ostatní-!"
"Já vím... já vím..." přerušil mě.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Market - :-)

19. 3. 2014 12:26

Musím říct, že píšeš skvělé povídky :-) Už mám přečtené skoro všechny a jsou opravdu moc pěkné :-) Jen tak dál ;)

Odpovědět