Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Melodie lásky 1/2

17. 3. 2011

 Vylezl jsem z auta. Protestoval jsem, aby mě taťka dovezl až ke škole, když jdu první den na novou střední. Všichni určitě dojížděli pěšky, nebo autobusem. Nikdo tu neměl auto... Bylo mi divně, ale co už. Stalo se. Z prvního dne jsem starch moc neměl. Věděl jsem, že to bude stejné jako vždycky. Mám chladnou povahu, takže se mě většina bojí. Nikdy semnou ještě nikdo nekamarádil.

Šel jsem po chodníku směrem ke dveřím které vedly do školy. Na chvíli jsem se zastavil, a podíval se na celou školu znovu. Když v tom jsem upřel zrak na okno, přímo nad vchodem. Někdo tam seděl. Nevěděl jsem, jestli je to dívka nebo kluk. Ale zdřejmě dívka, protože měla dlouhé vlasy až po pas. Musel jsem uznat, že byly opravdu krásné. Husté a kaštanové barvy. Byla otočená zády, takže jsem ji do obličeje něviděl.
Zase jsem se rozešel a pomalu mířil do školy. 
Klíčky od skříněk nám už poslali poštou, tak jsem šel ke své. Odemčel jsem a položil do ní tašku. Nepřezouval jsem se, nemělo to cenu. Šel jsem ze šatny do třídy. Když v tom proti mě šla zase ta dívka, co jsem ji viděl v tom okně. Přidal jsem do kroku. Ani nevím proč ale chtěl jsem ji oslovit.
"Hej ty! počkej!"
Otočila se...vlastně...vlastně jsem se nestačil divit...ale byl to kluk.
"Ty jsi ten novej že?" usmál se. 
"Umm..." podíval jsem se jinam, "jo."
"Jsem Ian. Těší mě," zase se usmál a podal mi ruku. Nestál jsem o žádného kamaráda, ale oslovil jsem ho první. Tak chladnej zas nejsem. (poznámka autora: Ian se čte jako "Ijen" Ok?) 
Takže jsem ho za ruku chytl a mírně potřásl, "Jullian."
"Chceš ukázat školu? zavedu tě do třídy," řekl, otočil se ale mou ruku nepouštěl.
Já se na naše ruce vyděšeně díval a loudal se za ním, "počkej, Iane! Vypadá to divně!"
Když jsme šli tak po chodbě, bylo tam plno lidí, ale nikdo se na nás nedíval divně.
"Ani ne, je to tu normální."
Normální? Dva kluci se drží za ruce a tady je to normální?
Ian se zastavil a otočil se na mě, "já vím, že to tu neznáš, ale my si tu pomáháme. Nikdo z nás, ani když je starší, nikomu neubližuje. Zvykneš si."
"Tak hodná střední?" zabrbral jsem a Ian se na mě jen posměšně usmál.
"Tady to je, jsme ve stejné třídě," usmál se a vešel.
Lavice tu byly oddělené, takže nikdo neseděl ve dvojicích. Ian mě dovedl k jediné prázdné lavici, která tam byla. Byla to zrovna řada u dveří, čtvrté místo. (poznámka auora: opravdu se mi zdálo toto xD) Ian seděl ve vedlejší řadě ale na třetím místě.
Sedl si a nachystal si věci. Já si vzpoměl, že jsem tašku nechal ve skříňce. Asi jsem udělal pěknou blbost. Už jsem chtěl  vstát a vydat se do šatny pro věci, když v tom mě Ian zase zastavil, "kde máš věci?"
Podíval jsem se na něj, a naše oči se poprvé nějak zvláštně střtly. Měl je pěkné, až stříbrné, "zapoměl jsem si je ve skříňce."
"Teď bys to nestihl tam a zpátky. Učebnice asi ještě nemáš. Tak ti půjčím něco na psaní."
Ian byl opravdu hodnej. Vživotě mě ani nenapadlo, že budu kamarádit s někým tak hodným. Jen jsem přikývl.
Byl hned zpátky s tužkou, perem, gumou a pár prázdných listů, "bude ti to stačit?"
"Když se nudím, občas si kreslím, takže snad jo."
 
*                                  *                             *
 
Vrátil jsem se na místo a ještě jednou se na Julliana podíval. Myslím, že by měl být v pohodě. Podíval jsem se do lavice a trochu se zapřemýšlel. Jullian byl vážně milý...ale cítil jsem, že na kamarádství nebyl zvyklý. Ano, ano, přiznávám se. Líbí se mi kluci. Sice to není důvod, proč si moc nestříhám vlasy, ale to je jedno. Na Julliana jsem nic zkoušet nechtěl. Jestli nebyl zvyklý na kamarádství, tak jak by potom reagoval na tohle? ne, ne. To by nešlo. Zatím jsem se mu to ani nechystal říct, i když to všichni o mě věděli.
"Čau Iane," pozdravil mě hlas mého kamaráda Jeremyho.  
"Ahoj."
"Ten kluk. To je ten novej?" zeptal se.
"Jo."
"Ouu, červená se, line záře..." začal se smát. Byla to jeho obvyklá hláška a já už byl zvyklý.
"Drž hubu ty idiote," smál jsem se taky, "nic jsem nezkoušel."
"Tak to je jasný, nikdo tu není takovej srdcemil jak ty."
"Seš fakt vůl," zasmál jsem se, "ale on asi nepoznal kamarádství...tak jsem mu chtěl pomoct, no."
"Hotovej srdcemil."
Tentokrát jsem ho už, se smíchem, přátelsky praštil do hlavy, "nejsem srdcemil!"
"No jo, no jo, pořád," promnul si bolavé místo a šel si sednout na své místo. Seděl hned vedle mě. Tahle škola byla sice milá a všichni si pomáhali...ale mě se všichni báli. S holkama jsem se moc bavit nechtěl a Jeremy byl jediný, kdo se semnou bavil.
Malinko se na ke mě nahl a provokativně zašeptal, "jestli dovolíš, taky se s ním skamarádím."
Naštvaně jsem zavřel oči a zase ho praštil do hlavy a tentokrát jsem na síle nešetřil. Jeremy málem spadl na zem.
"Sereš mě!" řekl jsem mu naštvaným tónem.
Jeremy se zasmál, "k vašim službám!"
Rozhodl jsem se, nevnímat ho. Dal jsem si ruce za hlavu a opřel se o opěrátko židle. Malinko a nenápadně jsem se koukl po Jullianovi. Opravdu si začal něco kreslit. Bylo už po zvonění, takže jsem se nemohl podívat, i když jsem chtěl. Určitě kreslí dobře, protože říkal, že si kreslí.
Když vešla učitelka, bylo všechno jako obvykle, až na to, že představila na začátku hodiny Julliana. Nemůžu říct, že není pěknej. Je a z toho jsem měl strach. Znal jsem dívky, co tu byly. Věděl jsem, že Jullian bude mezi nimi populární. Já byl na tom ze začátku stejně, jenže jsem jim řekl, jak na tom jsem a od té doby mě nechávají na pokoji. Upřímně Julliana celkem lituju...
  
*                                *                                * 
  
Dnešek proběhl šíleně pomalu. Nejen že jsem dostal učebnice, které byly těžké ale taky zamnou dolízaly holky. Pořád dokola. Celkem se mi je dařilo pálkovat ale kam se poděla pověst hodné školy, žejo?
Když jsem šel po chodníku, směrem od školy, zazvonil mi mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy.
"Ne. Já to nepotřebuju. Všichni ostatní chodí pěšky, nebo jezdí autobusem."
Zase to byl táta. Od smrti mámy se o mě staral víc, než to bylo třeba, "já vím, já vím ale opravdu to není třeba. Zvládnu to, neboj." 
Mobil jsem zase zastrčil zpátky do kapsy a povzdychl jsem si.
"Problémy?" zazněl hlas zamnou. Lekl jsem se a otočil se.
Byl to Ian a jeho kamarád, se kterým se bavil dnes ráno.
"Jen taťka..." odsekl jsem.
"Ahoj! jmenuju se Jeremy. Těší mě," usmál se černovlásek vedle Iana a podal mi ruku.
"Jullian." 
"Nechceš jít dnes snámi ke mě?" zeptal se Ian.
"Ian to má doma fakt zařízený," mrkl na mě a pořád se usmíval.
"Nevím, nechci přidělávat moc starostí," řekl jsem a podíval se jinam.
Ian se usmál, "pozval jsem tě. Kdyžtak je to na mě."   
Povzdech jsem si, "tak jo. Ale dám vědět tátovi."
"Ty jsi tatínkův mazánek, nebo co?" zeptal se mě Jeremy.
Probodl jsem ho vražedným pohledem, "ne, ale od smrti mámy se o mě stará víc, než je to třeba a já mu nechci přidělávat starosti."
"Aha, tak to promiň."
Jen jsem zakroutil hlavou a vytočil tátovo číslo. Oznámil jsem mu, že jdu ke kamarádovi domů. Byl samozdřejmě nadšenej, že jsem si hned první den našel kamaráda.
 
 
"Páni! tohle je váš dům?" vykřikl jsem, když jsem jeho dům spatřil. Byl opravdu velkej. Ian musel být hodně bohatej, ale nechoval se podle toho.
Když jsme vešli, Ian nás hned pozval k sobě do pokoje, zatímco on dělal něco k snědku. Tam jsme si odložili věci a sedli si na zem.  
"Tak, co na to říkáš?" zaptal se Jeremy.
Pokoj jsem si pořád prohlížel, "je to...velký."
Jeremy se zasmál, "no jo, postřeh."
"Po kolikáté tu jsi ty?"
"Já už ani nevím, začal jsem se s Ianem bavit asi od páté třídy."
Jen jsem pokýval hlavou. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Kamaráda jsem měl naposledy v první třídě... už si ani nepamatuju, jaky to bylo. Jeremy se choval tak šíleně, a volně, že to ani nebylo možný. Byl přátelský, myslím, že se semnou chtěl kamarádit...ovšem Ian mi podal první pomocnou ruku. Měl jsem k němu respekt a snažil se mu nějak odvděčit. Ale nevěděl jsem jak.
Ian zachvíli přišel s malým, kovovým táckem, na kterém se nesly tři šálky kávy a talíř sušenek, "u Jeremyho už vím, že cukr nesnáší, ale u tebe ještě nevím."
"Díky," řekl jsem a do kávy si dva sáčky nasypal.
"Usměj se taky trochu. Když se budeš pořád takhle mračit, nesbalíš žádnou holku," zavtipkoval Jeremy, ale když viděl Ianovu tvář, trochu si odkašlal.
"Na základce se semnou moc nebavili, tak nevím jaky to je mít kamarády," odsekl jsem.
"Aha, tak my tě něco naučíme, žejo, Iane?" usmál se Jeremy a natáhl se ke mně.
"Začneme s úsměvem. Abys někoho upoutal a někdo se s tebou bavil, musíš se usmívat," vzal mě za tváře a ty posunul nahoru, "tak je to lepší."
Chvilku jsem nevěděl, co mám dělat. Možná jsem měl chladnou povahu, ale ti dva se ke mě začali chovat mile, nemohl jsem ho jen tak odstrčit. Když v tom se za Jeremym vynořila Ianova ruka a chytla ho za tričko. (poznámka autora: neumím vysvětlovat a vyjadřovat se...kdybych napsala límec trička...tak by to byla asi nějaká košile...prostě ta část co je u krku, omlouvám se ^w^)
Když Ian zatáhl, Jeremy to samozdřejmě nečekal a nepouštěl mě, když mě ale pustil, spadl jsem přímo na tácek s kávou.
Pálilo to, proto jsem hned vstal a s tričkem v místě polití trochu třepat aby to vychladlo.
"Promiň Julliane," omluvil se Jeremy, "může za to ale Ian, ten mě tak odtáhl a já to nečekal."
Jen jsem na něj nechápavě hleděl.
Jeremy se koukl na hodinky, "to už je tolik? promiňte, musím jít. Julliane? Ian by se ti mohl omluvit tak, že ti půjčí nějaky svoje tričko. Co? Iane?"
Ian se na něj vyděšeně koukl ale Jeremy měl pořád na rtech šibalský úsměv.
"Tak zatím!" vyšel z pokoje a zachvíli jsme uslyšeli jen zaklapnutí domovních dveří. Zůstal jsem s Ianem sám...
 
*                              *                          * 
 
Myslel jsem, že toho vola zabiju. On to snad plánoval už od začátku. Chvilku jsem se na Julliana tak nešťastně díval, jak si snaží to tričko zchladit a trochu usušit.
"Půjčím ti svoje," řekl jsem a on na mě upřel své oči.
"Jestli ti to nebude vadit..."
"Ne, akorát mě štve, že to Jeremy hodil na mě, ale to je jedno," usmál jsem se.
Jullian si začal svlíkat to mokrý tričko...a to fakt neměl dělat. Opravdu jsem na něj nechtěl nic zkusit ale...zkuste si to vydržet. Navíc, když jste kluk a...ehm...prostě nepříjemný no.
"Chvilku vydrž, hned jsem tu," řekl jsem a rychle vyšel z pokoje. Jasně, trička jsem měl tam ale nějaký musí být určitě vypraný. Risknul jsem to. Rychle jsem běžel do koupelny a nejdřív si opláchl obličej. Kdybych tam tak stál ještě dýl...no nevim co by se stalo. Chvilku jsem seděl na vaně a snažil se to rozdýchat. Potom jsem popadl nejsušší triko, který na sušáku bylo a pomalu jsem šel zase nahoru. Když jsem otevřel dveře, měl jsem napřed zrak upřený k podlaze.
"To jsi kreslil ty?" uslyšel jsem jeho hlas. Ihned mi došlo, že se musel koukat do mýho bloku, kde si kreslím...jenže obrázky postav byly stále mužského pohlaví. Jinak by mi to nevadilo.
Rychle jsem k němu šel a vrazil mu do ruky tričko. Blok jsem přitom zavřel.
"Počkej, já se díval!"
"Není to tak pěkný..." odsekl jsem.
"Ale mě se to líbí. Já spíš kreslím zvířata než lidi. A teď tě obdivuju ještě víc, protože ty umíš lidi nádherně," řekl tvrdohlavě a pak si hned dal ruku na ústa, "já řekl že tě obdivuju?"
Nevěřícně jsem na něj zíral. On mě obdivoval? znělo to, jako by mě obdivoval hned od začátku. Pak jsem si uvědomil, že si pořád jestě neoblíkl tričku. Zase jsem se trochu začervenal a podával se do země.
"Pokud se ti to líbí, můžeš si to nechat," natáhl jsem ruku se sešitem.
"Umm, ne, nemůžu ti to vzít..."
Já ho ale přerušil, "líbí se ti to, mě ne. Takže nevidím důvod, proč si to nemůžeš vzít."
Po očku jsem se na něj podíval. tvářil se vyděšeně, choval jsem se mile ale teď...teď jsem byl nervózní. A když jsem nervózní, dějou se semnou zázraky.
"Mohl by sis, prosím, oblíct to tričko?"
"Emm, jasně, promiň."
Stál jsem otočený zády a čekal jsem, než se obleče.
"Proč jsi mi neřekl, že kreslíš taky?" zeptal se mě.
"Neptal ses," odpověděl jsem.
"Jestli ti to nebude vadit, už taky půjdu. Musím si udělat úkoly...navíc totálně nechápu chemii, musím si k tomu sednout," poprvé za ten čas, co jsme byli spolu, i s Jeremym, se zasmál.
"S chemii ti můžu pomoct, jestli chceš."
"Fakt? moc mi tím pomůžeš," úplně zazařil.
I když jsem ho pozval k sobě domů, aby jsme se mohli bavit a to i s Jeremym, kterej mě nechal ve štychu, pomohl jsem mu s chemii.
 
*                           *                            * 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 34845
Měsíc: 247
Den: 7