Jmenuju se Daniel. Mám šestnáct let a právě jsem nastoupil na uměleckou střední školu. Jako jediná škola má uniformy. Teď vypadám jako nějakej právník. Aby toho ještě nebylo moc, nosím brýle a vlasy mám od narození tak nějak 'poslušný' takže do toho davu tady vůbec nezapadám.
Nevím jak to tady můžu vůbec vydržet.
Možná je to divný že kluk jako já studuje výtvarku ale mě to prstě baví.
Máme tu pokoje. Nikdo nesmí odsud pryč. Bože jak já to tu nesnáším!
Já jsem na pokoji s klukem jménem Gabriel (oh, jaká náhoda-jsem vážně nadšenej). Studuje hudbu. Abych pravdu řekl, opravdu je ve zpívání dobrej. Ovšem, je tu jeden háček díky kterýmu si ho držím dostatečně od těla.
Je úplně normální. Nemá růžový vlasy nbo tak něco. Má je normální, oříškové barvy a hodně rošťácký. Má normální zájmy a přece jen je něco v nepořádku. Je totiž na kluky. Varoval mě hned, jak jsem se sem nastěhoval. Je zamilovanej do jednoho kluky z mojí třídy a já mu od té doby pomáhám.
I když, nevím co na něm vidí protože má dost výbušnou povahu. Jmenuje se Spaziens.
Takže se Gabriela zas tak moc nebojím ale snažím se od něho odtahovat. Jenže shodou náhod Spaz sedí zrovna semnou takže Gabriel se mě pořád na něco vyptává. Mě už to leze krkem.
Teď jsme měli tělocvik. Tělocviky mám dohromady. Gabriel se na Spaze pořád čumněl. Ježiš! To se nemůže hlídat aspoň chvilku?
"Hej, Gabrieli!" křikl jsem na něho.
"No?"
"Podáš mi prosimtě ten ručník co máš u sebe?" zeptal jsem se a on mi ho bez řečí hodil.
"Díky."
Potom jsme šli společně do pokoje.
"Vyděls jak hrál ten fotbal?" zeptal se mě nadšeně.
"No jo." odsekl jsem.
"A my musely hrát pitomej volejbal. To je hra pro holky. Hudební třída volejbal a malířská fotbal." stěžoval si.
"Ježíš! příště budete hrát zase fotbal." řekl jsem znuděně. Nechtěl jsem si to sice přiznat, ale asi jsme už kamarádi. Ale ty řečičky o Spazovi mě už fakt štvou.
"Ale takhle jsem to nemyslel." řekl nešťastně.
"Já vím jak si to myslel." řekl jsem ironicky.
"Proč jednou...aspoň jednou jedinkrát...proč aspoň nepředstíráš nadšení?" zeptal se mě naštvaně.
"Protože mě ty řečičky o Spazovi už štvou." řekl jsem naštvaně.
"Ale..."
"Prostě už o něm nemluv tak moc." řekl jsem. Já nevím proč, ale od přírody jsem šíleně hodnej.
"Si tak hodnej..." zasmál se. Jo, jsme kamarádi. Gabriel nemá nějak zvláštní hlas. Nemá ho zženštilej nebo tak něco. Je úplně normální. Že je na kluky na něm vůbec nejde poznat a potrhle se choval vždycky.
"Žiš se nezblázni." chytl jsem se za hlavu a odemčel náš pokoj.
Gabriel si hned lehl na postel a vzal si vou kytaru. Začal něco brnkat. Hudba mu opravdu šla dobře.
Já jsem si vzal ručník, čistý oblečení a šel jsem do sprchy. Každý den, aspoň jednou si dám teplou sprchu.
Nastavil jsem vodu na teplou, sprchu jsem si zahákl o háček, který jsem měl před sebou a jenom jsem pustil teplý proud. Miluju horkou vodu, takže v koupelně zachvíli nebylo vidět ani na krok. Taky mám výborný sluch. Slyšel jsem otevřít dveře. Naštvaně jsem se otočil a viděl Gabriela, který se na mě NEDÍVÁ a dává mi na poličku ručník.
"Co tu děláš? Myslel jsem, že na tomhle jsme se domluvili!" zakřičel jsem, což sem dělat neměl protože se na mě podíval.
"Promiň, ten ručník ti spadl tak jsem ti ho sem přišel dát." řekl a podíval se mi do obličeje. Bože, ještě že tam byla taková pára...
"Už jdu." řekl a zase dveře za sebou zavřel.
'Bože!' pomyslel jsem si a sedl si do kouta.
'Přišel mi sem dát ručník jo?'
* * *
'Cítím se blbě. Je to kamarád. Neměl jsem tam chodit jen tak, bez zaklepání.' řekl jsem si a opíral se o dveře koupelny.
'Nevím proč ale je mi to líto...'
Jdu si zase sednout na postel. Popadnu kytaru a začnu brnkat nějaké tóny. Neznám je, vymyslel jsem si je.
Jenže jedno je mi teď záhadou. Proč nemůžu tu jeho tvář vyhnat z hlavy. Jo, viděl jsem ho jen jednou bez brýlí, teď, a ktomu měl ještě mokrý vlasy který mu spadaly do obličeje a byl celej mokrej a...přestaň. Je to kamarád...
* * *
"Díky za ručník." řekl jsem, když jsem vylezl ze sprchy. Měl jsem na sobě pouze rifle a ručník kolem vlasů.
"Není zač." řekl. Zdá se mi to, nebo je smutnej? Ani se na mě nepodíval. Nevím proč, ale trápí mě to.
"Děje se něco?" zeptal jsem se. Vyděšeně se na mě podíval a zakroutil hlavou na zanamení ne.
"Fakt ne?"
"Ne, fakt ne."
"Tak já jdu, za chvíli mi začíná dobrovolná hodina." řekl jsem a navlíkl si na sebe triko. Chytil jsem kliku a...
"Danieli počkej!" vykřikl Gabriel.
"Co je?" otočil jsem se.
"Můžeš mě dnes vzít sebou?" zeptal se mě.
"Proč."
"Prostě chci jít stebou. Chci svoje pocity vyjádřit i jinak než hudbou." řekl mi.
"Tak pojď ale s učitelem si to už vyřiď sám."
Tak Gabriel strávil jednu hodinu s náma. Dnes jsme neměli kreslit nic co by mělo pevný tvar. Měli jsme to, co chceme vyjádřit různými ččárami a čmrkanicemi.
Samozdřejmně jsem to musel Gabrielovi všechno vysvětlit než to pochopil.
Já měl papír zaplněný modrou, zelenou, oranžovou a trochu červenou ale té tam bylo opravdu minimálně.
Gabriel měl jen tři barvy. červená černá a hnědá. Věděl jsem hned co to znamená. Červená láska,černá smutek a hnědá zmatenost. Nevím co tím myslel ale celkem mi to vrtalo hlavou.
I když skončila hodina a já odešel, Gabriel tam pořád zůstal. Byl tam i Spaz takže si proto. Byl tam ale už dost dlouho a já si dělal starosti. Proto jsem se šel podívat co se tam děje.
* * *
'Jsem tu sám, se Spazem.' zaradoval jsem se v duchu.
'Ale ne, jde ke mě.' řekl jsem si a snažil se mu nevěnovat pozornost. Opravdu ke mě přišel ale nebyl vůbec milý.
"Nepatříš k nám. Co tady vůbec děláš? Ani nemáš talent." zasmál se.
"Ten obraz vyjadřuje mé city." řekl jsem celkem smutně.
"Takže si zamilovane?" zasmál se, "to by mě zajímalo, jaká koza to je."
Naštval jsem se, opravdu jsem se naštval. Postavil jsem se a prudce ho políbil. Když jsem se od něho odlepil, byl napřed vyděšený ale pak se rozzuřil. Napřed mi dal tak silnou facku, že jsem spadl na zem.
"Jak se opovažuješ?!" vykřikl a začal do mě kopat. Daniel mi říkal, že si s ním nemám zahrávat. Proč jsem ho neposlechl?
Potom mě vzal za triko a přitiskl ke stěně. Už se napřahoval, aby mi dal pěstí, když v tom ho chytila něčí ruka.
"Da...nieli..." řekl jsem vyčerpaně.
"To stačí Spazi. Už toho nech." řekl a ruku mu pustil.
"Mýmu kamarádovi neubížíš, on za to nemůže." stoupl si předemě a vší silou Spaze přinutil, aby mi pustil triko. Potom se sám napřáhl a dal mu pěstí.
Já se skácel k zemi.
"V pohodě Gabrieli...bude to v pohodě." řekl mi a já po jeho slovech omdlel.
* * *
Věděl jsem, proč mám přijít. Cítil jsem, že se něco stane. Pitomej Spaz. Radši zdrhl.
Vzal jsem Gabriela do náruče a mířil s ním do našeho pokoje.
"To tě musel takhle zřídit kvůli pitomýmu polibku?" zeptal jsem se spíš sám pro sebe. Otevřel jsem pokoj, nezamykal jsem ho.
Gabriela jsem položil do jeho postele a šel do koupelny pro lékárničku.
Gabrielovi tekla ze rtů krev, tak jsem si vzal kapesníček a trochu mu jí utřel. Všechny rány, ze kterých tekla krev jsem potom zalepil náplastí.
* * *
Probudil jsem se na něčem měkkém. Není to studená zem učebny. Je mi teplo ale všechno mě bolí. Najednou uslyšlím zaklepání. Určitě někdo klepe na dveře. Přinutil jsem se otevřít oči abych se podíval.
Někdo jde otvřít...jo, je to Daniel. Otevře a ve dveřích stojí Spaz.
"Co chceš?" zeptá se ho Daniel naštvaně.
"Ty jsi jeho první návštěva?" zeptal se posměšně.
"Máme společnej pokoj idiote!" zakřičel na něho.
"Jo aha, chtěl jsem se jen omluvit."
"Gabriel ještě spí. Myslím, že po tom, cos mu udělal tě asi nebude chtít moc vidět." řekl naštvaně Daniel. Měl pravdu, opravdu všechna moje láska ke Spazovi vyprchala.
"Mohl bych..."
"Ne, nemohl! vypadni odsud!" zakřičel, takhle naštvanýho jsem ho ještě neviděl.
Spaz odešel a mě vážně zaplavila úleva. Daniel kolem mě prošel, asi nevěděl, že jsem vzhůru. Sedl si ke svému stolu a něco začal kreslit. Vždycky to dělal když se nudil.
"Danieli?" řekl jsem namáhavě a chytl se za ret. Opravdu mě bolel. Daniel se na mě prudce otočil a usmál se.
"Už si vzhůru." řekl, plný radosti.
"Co se stalo?" zeptal jsem se a chytl se za hlavu.
"Dlouho si nešel a tak jsem začal mít strach. Když jsem do učebny přišel, Spaz tě tam bil. Musel jsem tomu zabránit." řekl mi a pořád se umíval. Jo takhle, už si vzpomínám.
"Zachránil si mě...?" vyslovil jsem pomalu.
"Jo, jsem rád že jsi v pohodě." řekl mi. Já se vyhrabal z postele a chtěl vstát.
"Ne! ještě bys měl..." Daniel měl pravdu, hned jak jsem si stoupl na nohy, podlomily se mi kolena a já spadl na Daniela, který se mě snažil zachytit.
"Omlouvám se." řekl jsem.
"Tvůj ret zase krvácí..." řekl mi.
"Jak se ti můžu odmněnit za mojí záchranu?" zeptal jsem se a nachal ret krvácet.
"Asi si to hned vyberu." zasmál se šibalsky. Trochu se ke mě natáhl a přisál své rty ma můj ret, který zdřejmě krvácel. Cítil jsem, jak mi krev trochu saje a potom ji jen troch slízl. Už to nebolelo, už to nekrvácelo.
Vyděšeně jsem se na něho podíval.
"Promiň." řekl, chytl se za hlavu a zasmál se, "jsem hrozně šťastnej." řekl.
Já jsem neřešil bolavé rty. Prostě jsem se k němu nahnul a dlouze ho políbil. Cítil jsem, jak mi můj polibek oplácí. S chutí jsem všechny ty polibky příjmal.
Musel jsem být fakt šíleně slepej! Pořád jsem se jen díval na Spaze a Daniela vůbec nevnímal. Jak mě to teď mrzí! Ale mám pocit že on je ten správnej... Potom se odemě odlepil a usmál se.
"Jdu do sprchy...nechceš jít semnou?" zeptal se mě.
"Společně?"
"Že váháš..." zasmál se.
