Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ve jménu anděla 1.

1. 10. 2011
Opět ucítil ten pocit.
Pocit, který ho trápí už dlouho.
Pocit něčí přítomnosti v pokoji, kde je jen on sám.
Rychle se otočil ke dveřím, které byly pevně zavřené. Tak jak je nechal, když vešel do pokoje. Tak jak je nechával vždy.
Věděl, že tam nikdo stát nebude. Od jeho raného dětství měl pocit, že cítí něčí přítomnost. Nebylo to nic nového. Akorát s přibývajícím věkem ten pocit sílil.
Když byl malý, často se schovával pod peřinu, ani hlava mu ven nekoukala. Teď se s tím učí žít a je to nepříjemné.
Ticho a ten nepříjemný pocit...
Zazvonil mobil.
Lekl se, až na židli malinko poposkočil. Když si uvědomil, že se lekl mobilu, malinko se sobě zasmál.
"Ano mami?... Jo, mám se fajn... Ne, nic se neděje... Jo... Jasně... Cože?... Ale-... Fajn, půjdu tam... Jo... Ahoj."
Zavěsil a otráveně se opřel o opěradlo židle, "musím se učit, ne chodit nakupovat!"
Ve škole to pro něj teď bylo velmi důležité období. Musel do toho dát všechno, aby si alespoň trochu vylepšil své dosavadní známky a zvýšit tak šanci na přijetí na své vybrané univerzity, i když to mělo být až za dva roky.
Přesto se zvedl, popadl tašku a zamířil do obchodu. Nakupování byla jedna z mála věcí, která ho nebavila.
Žije jen se svou matkou, která musí pracovat dlouho, aby je uživila. Otec mu umřel, když byl malý, proto teď své matce musel pomáhat, jako jediný muž v rodině.
Cesta do obchodu byla dlouhá zhruba kilometr, proto taky nesnášel, když musel jít nakoupit. Nicméně s mp3 si dokázal tu dlouhou cestu alespoň trochu zkrátit.
"Dobrý den," pozdravil.
"Oh, vítej Joyi," pozdravila postarší majitelka obchodu (poznámka: jméno Joy se čte [džoj]... kdyby náhodou někdo nevěděl xD)
"Joyi!" Tentokrát to byl chlapecký hlas, který Joye přinutil k úsměvu.
"Izzy!"
"Už je to dlouho. Jak se máš?"
"Já? jo, jde to. Co ty tu děláš? neodstěhovali jste se náhodou?"
"Odstěhovali. Ale zase jsme se vrátili. Rodičům se tam moc nevedlo. Tento školní rok bych měl strávit zas s vámi," usmál se.
"Super," usmál se Joy, "proč si mi ale nenapsal?"
"Chtěl jsem, ale jaksi mi umřel mobil," zasmál se.
"Ale existují i takovy přístroje, ktery se jmenujou počítače, víš? tam můžeš mít různý programy jako ICQ a skype, nebo se jednoduše přihlásíš na facebook."
Izzy se zasmál, "promiň, my si teď počítač dovolit nemůžeme."
"Oh, tak to promiň. Hele, nechceš jít k nám? mamka tam stejnak není a doma je nuda."
"Jasně, proč ne. Alespoň si pokecáme," odpověděl s úsměvem.

 
"Udělej si pohodlí, přinesu nám něco na zub," pronesl Joy a utíkal do kuchyně.
Jeho starý nejlepší kamarád si po dlouhé době prohlédl to známé místo, kde už dva roky nebyl.
A vzpomínal...
Vzpomínal, jak si tu jako děti hráli. Byli to různé hry od těch stolních až po honěnou. Vzpomínal na vše možné, co se tu událo.
"Promiň že jsem tě nechal čekat!" Joy zářil jako sluníčko. Nepochybně byl rád, že Izzyho zase vidí.
"Ty Joyi, pořád to pokračuje?" zeptal se Izzy a vzal si jednu sušenku.
"To?"
"Jo, to."
"Jo ahá, to. Pořád to cítím."
Izzy byl taky jediný, komu se Joy svěřil se svým problémem. Je to také jedna z věcí, která je udělala nejlepšími přáteli.
Pomáhal mu.
Joy se kolikrát kvůli tomu pocitu málem zhroutil, když byl mladší, a Izzyho náruč pro něj byla značná úleva.
"Pořád potřebuješ obejmout?" zasmál se Izzy.
"Drž hubu! byli jsme ve třetí třídě na základce! jasně že teď objetí nepotřebuju!"
Izzy se zasmál, "jasně jasně. Ale teď vážně, cítíš jen ty pohledy, nebo i něco víc."
"Jak něco víc?"
"Nevim, třeba jestli něco nevidíš, nějaký stíny nebo tak něco..."
"Um... to ne ale... slyším zvuky. Někdy slyším posouvání židlí nebo třeba tikání hodin, přestože tu žádný hodiny nemám."
"Slyšels tuhle dobu něco?"
"Tuhle dobu?"
"Zdá se mi to, nebo jsi za ty dva roky blbější než dřív?" povzdychl si Izzy.
"Tak promiň, že jsem málo chápavej!" pronesl uraženě Joy.
"Ach jo... poslední dobou, tím myslím měsíc, týden, slyšels něco v tomhle rozmezí?"
"Poslední dobou..."
"Neříkej mi, že nechápeš ani tohle," zaneříkal Izzy.
"Ne, jen přemýšlím!" obhájil se Joy a přemýšlel dál. Izzy se jen usmál.
"Poslední dobou to bylo myslím třísknutí sprchy do vany... hnusnej zvuk," ještě teď se nad tou vzpomínkou otřásl, "proč?"
"Jen mě to zajímá," zasmál se, "je to zajímavý mít kámoše citlivýho na duchy."
"Hahaha, vážně sranda až by se z toho jeden... ehm, chtěl bych vidět tebe, jak by ses tvářil."
"Já vím, promiň."
Chvilku bylo ticho. Přece jen se dlouho neviděli a začít jako první rozebírat Joyův problém nebylo zrovna nejvhodnější.
"Jak ses měl v nové škole?" zeptal se Joy.
"Tak stejně. Holky furt dolízaly a kluci na mě byli naštvaní, páč si jich holky nevšímaly." Pokrčil rameny s úsměvem.
"No jo, sem si mohl myslet," zasmál se Joy.
Izzy byl ten typ kluka, kterému holky říkají "dokonalý."
Jeho oči jsou velké a barvy modré. Střídá se mu světloulinká modrá s barvou nebeské modři. Vlasy má dlouhé po ramena. Rovné a světle blonďaté až bílé. Ofinu má upravenou takovým způsobem, aby mu na pravé straně trochu zakrývala oko.
Obličej má jemné rysy, skoro jako by byl dívka, ale pár ostřejších rysů mu mužnost zachránilo.
Je dobrý v jakémkoliv sportu, ale i v normálním učení. Nikdy neváhal ostatním pomoct a má nádhernou povahu. Byl krásný, ale nevyužíval toho. Kdejaká dívka by se do něj mohla zamilovat na první pohled.
"Co se děje?" zeptal se Izzy, když si všiml, jak sebou Joy mírně trhnul.
"Ale to nic. Jen zas ten pocit. Ale to není nic novýho," zasmál se.
"Cože?! ty to zas cítíš?!" vyjekl Izzy.
"E? jo, ale jak říkám, není to nic novýho. Co ti je?"
Izzy se trochu uvolnil, jednou se nadechl a vydechl, "hele, můžu si u vás odskočit?"
"To jsi byl tak ztuhlej jen protože jsi chtěl na záchod?" zasmál se Joy, "to jsi měl říct dřív. Jasně že můžeš."
"Díky." Zvedl se a rychle utíkal.
"Hmm... asi to bylo opravdu akutní, když tak pospíchal," uchechtl se ještě jednou a sedl si na zem.
Chvilku nic, ale pak sebou trhl.
Ucítil zas ten pocit, ale mnohem intenzivněji než dřív. Úplně se mu sevřel žaludek, zároveň se mu chtělo zvracet.
Nikdy nic takového necítil. Měl strach. Nevěděl, co se to děje ani co má dělat.
Křečovitě stiskl tričko v místě, kde v jeho těle ležel žaludek, druhou rukou si přikryl ústa a bolestně se přikrčil. To mu však nebylo dovoleno. Někdo, nebo spíš něco, co neviděl, ho chytlo pod krkem a začalo ho škrtit.
Zmateně se snažil zachytit něčí ruce, které tam ovšem nebyly. Lapal po dechu, pokoušel se do plic nahnat alespoň trochu vzduchu...
"I... zzy..." zachraptěl. Pochyboval, že ho jeho kamarád uslyší.
Ale najednou stisk povolil a zachvíli se ztratil úplně. Joy se hluboce nadechl a unaveně lehl na podlahu pokoje. Cítil, že teď v pokoji nebyl jen on a ta bytost, byl tam ještě někdo třetí. A ten někdo třetí mu zřejmě pomohl.
Pořád civěl po pokoji s nadějí, že snad zachytí alespoň nějaký pohyb těch dvou bytostí.
Bylo to jiné. Věděl to moc dobře a pokoušel se zjistit, co se to vlastně děje.
Najednou do něj něco prudce narazilo a zároveň s ním třísklo o postel. Byl to tak prudký náraz do zad, že si nachvilku vyrazil dech. Ty dvě bytosti spolu nejspíš bojovaly. Byl by rád, kdyby alespoň viděl, co to je za bytosti.
Natáhl tím směrem ruku. Doufal v nějakou odezvu, které se opravdu dočkal.
Byl sám překvapený. Myslel, že se mu někdo alespoň pokusí zlomit ruku, s tím zacházením předtím, ale teď to bylo spíše pohlazení. Velice něžné pohlazení a mírné zatlačení na prsty, nejspíš náznak, že má svou ruku okamžitě stáhnout. A on poslechl.
Teď měl jasno. V jeho pokoji bojovaly dvě bytosti. Jedna se ho pokusila zabít, druhá ho chránila. Proto spolu teď bojovaly.
"Nevím kdo jsi," zašeptal Joy, "ale pokud se mě snažíš chránit, prosím, neprohraj!"
V ten moment opravdu jedna z těch bytostí zmizela. Cítil, že vzduch v pokoji byl lehčí, než když tu byly obě bytosti.
Teď jen stačilo počkat. Pokud se ho to zase pokusí zabít, zřejmě bude mrtvý. Pokud neucítí nic, vyhrála hodná bytost. Radši zavřel oči, ať se připraví na nejhorší.
Čekal, čekal a čekal. Nic se nedělo. Najednou ucítil to samé pohlazení, jako dřív, akorát na tváři.
Překvapeně otevřel oči a natáhl ruku, ale to už byl ten pocit pryč. Byl v pokoji opět sám...
"Co to tu děláš?" zazněl hlas za ním.
"Izzy!" vydechl si Joy a hluboce si oddychl, "neuvěříš mi, co jsem právě teď cítil..."
"Vypadáš strašně, co se stalo?"
"No, víš jak jsem ucítil zas ten pocit..." A tak mu Joy povyprávěl vše, co se mu za těch pár minut přihodilo. Od začátku do konce
"Můj ty bože, jestli s tím něco neuděláš, budeš pro ty zly bytosti tak snadná kořist, jako mucha pro žábu."
"Jako mucha pro žábu?"
Izzy se nad svými slovy zamyslel a zasmál se, "promiň, blbej příklad. Ale víš jak to myslím..."
"Jo, chápu tě," odpověděl, "ale co mám dělat?"
"Zkus se s těmi hodnými bytostmi nějak spojit," na jeho tváři se objevil šibalský úsměv, "zkus je vidět."
"Ale jak?"
"Nevím. To musíš poznat sám, já ty pocity nemám..."
"Tak díky no."
"Hele, bylo by dobry, kdybych u tebe dnes přespal. Budu tě hlídat," zasmál se.
Joy si jen odfrkl, "já nepotřebuju chůvu!"
"Ale no ták, zavzpomínáme na starý dobrý časy."
Joy se na něj podíval. Izzy se na něj díval prosebným pohledem a mrkal.
"No tak fajn!"
"Díky!" vykřikl a přátelsky ho objal, nebo spíš na něj skočil, "neboj, budu tě hlídat."
"Ty!"
Izzy se jen zasmál vstal a utekl pryč. Joy se usmál, měl pocit, jako by se vrátil do svých dětských let. Vstal taky a zamyšleně si promnul krk. Rád by věděl, co to bylo za bytosti...

 
Byla noc. Přesněji něco kolem jedné hodiny noční. Joy a Izzy se až teď odebrali ke spánku. Celou dobu si povídali a to i s Joyovou matkou.
Ta donutila svého syna udělat pro všechny večeři. Joy zezačátku něco namítal, ale nakonec ji udělal. Izzy mu ji pochválil se slovy "ty umíš vařít nejlíp", což potvrdila i jeho matka.
Celý zbytek večera strávili povídáním u her na Playstationu.
"Izzy," pronesl hnědovlásek do ticha, "spíš?"
"Ještě ne. Copak?"
"Je mi to blbý ale... bojím se," zašeptal a zachumlal se víc do peřiny, "bojím se, že se mě zas něco pokusí zabít."
Izzy si povzdychl a usál se, "můžu za tebou?"
"C-co?"
"Jako do postele."
"No já vím kam, ale proč?"
"Budem dva. To znamená že se budeš cítit víc v bezpečí," odpověděl.
Joy si povzdychl, "tak pojď."
Spát společně s Izzym bylo určitě lepší, než strachem nespát vůbec - a ještě víc se bát, protože jste při vědomí - tím pádem cítíte naprosto všechno.
Joy se při té představě mírně zatřepal.
Uklidnilo ho až hřejivé objetí Izzyho, "neboj se. Všechno je v pořádku," zašeptal.
"Fajn, fajn, ale nelep se tak na mě," pronesl podrážděně a otočil se zády k němu.
Izzy se ušklíbl a nalepil se na něj ještě víc.
"Hej, řekl jsem že-"
Joy strnul... a Izzy moc dobře věděl, co to znamená, "zase?!" skoro vyjekl.
"Jo... myslím, že je to ten zlej..." pípl.
Izzy ho ochranitelsky přitiskl k sobě, "zůstaň v klidu, nehýbej se a neboj se."
"Jak asi můžu zůstat v klidu když se mě pokusil zabít?!"
"Otoč se na mě," pronesl Izzy.
"Co? ani náhodou."
"Otoč se sakra!"
To bylo snad poprvé, kdy viděl Izzyho takhle zvýšit hlas. Tak radši poslechl a otočil se. Izzy si ho k sobě přitiskl ještě víc a přikryl ho peřinou, až mu nebyla vidět ani hlava.
"Pokus se teď usnout," už to byl zas jeho laskavý hlas, "neboj, jsem s tebou. Nic se ti nestane."
S tmou, kterou vytvořila peřina, upadl i Joy do temného spánku. I když se bál, jako o sebe tak o Izzyho. On byl alespoň chráněný tou peřinou, ale Izzy nebyl chráněný ničím...

 
Hnědovlásek se probudil s výkřikem. Zdál se mu nějaký sen, ale už si na něj nepamatoval, jen věděl, že nebyl dvakrát příjemný.
Pak si vzpomněl na včerejší noc. Na ten pocit... Co to bylo? co se s tím stalo? co se asi stalo s Izzym? ptal se sám seba.
Až když se trochu vzpamatoval, uvědomil si, že je v posteli sám. Přepadl ho pocit strachu.
Vyskočil z postele jak nejrychleji to šlo a rozhlídl se po pokoji, nikde nikdo. Proletěl ještě horní patro, pak zamířil do dolního...
...jak se mu ulevilo, když ho viděl, jíst poklidně snídani.
"Ah, dobré ráno," usmál se.
"Kde je mamka?"
"Už šla do práce."
"No jo," podrbal se na zátylku a sedl si za ním, "Izzy, chtěl bych se tě na něco zeptat."
"Jo?"
"Jak si věděl co máš dělat? a proč tě to nějak nenapadlo? Cítil jsem, jako to žízní po krvi."
"No, chtěl jsem tě ochránit a bál jsem se o tebe... a ohledně toho... tady tenhle je zřejmě zafixovanej na tobě," zasmál se.
"To je fakt k smíchu!"
"Hele, nemysli už na to. Třeba už tě otravovat nebude. Teď si budem užívat víkend, co ty na to? mohli bychom zajít k moři a zajít do našeho bunkru, jako když jsme byli malí..."
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8