Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ve jménu anděla 2.

1. 10. 2011
"Joyi, Joyi!" Uslyšel vzdálený hlas hnědovlasý mladík.
"Izzy? co tu děláš?" zeptal se blonďáčka.
"No, chtěl jsem vědět, jaky to bylo," odpověděl na hnědovláskovu otázku.
"Nebylo to zas tak těžký, myslím, že mě vemou," pronesl Joy.
Izzy se usmál, "tak to gratuluju."
"Zatím nemáš proč," úsměv mu oplatil, "teprv jsem to napsal."
"Tak ti budu držet palce!"
"Díky."
"Co kdybychom se teď šli někam najíst?"
"Fajn."
Hnědovlásek teď měl velice napilno. Posledních pár dnů se musel doslova šprtat, aby ho přijali na nějakou z univerzit, na kterou si přál chodit. Ale znepříjemňovaly mu to různé a divné pocity, jednou se ho dokonce pokusilo "něco" zabít.
Izzy byl jeho kamarád z dětství a jediný, kdo mu věřil. Proto se mu už odmalička svěřoval se všemi svými problémy ohledně "duchů".
Blonďáček mu vždycky nabídl útočiště. Ať byli malí, nebo velcí.
"P... promiňte..." zazněl za nimi slabý hlásek.
Oba chlapci se otočili a než se stačili rozkoukat, Izzy měl v ruce dopis a za dívkou, která mu ho do ruky vrazila, se jen zaprášilo.
"Oh, je to tu zase," poznamenal Joy, "myslím, že ta semnou dělala přijmačky..."
Izzy se jen ironicky na dopis díval, pak ho začal muchlat a chtěl ho vyhodit, když ho Joy zadržel, "není to od tebe moc chladný?"
"Není důvod si ho číst. Budou tam zase nějaký sladký řečičky o tom, jak mě miluje, přitom mě ani nezná," povzdychl si, "navíc, mám rád někoho jinýho."
"Fakt?!" vykřikl hnědovlásek, "kdo to je?"
"Je to..." chvilka napětí, "ta-jem-ství."
"Ty jsi...!"
Izzy se jen zasmál a pokračoval v chůzi. Cestou vyhodil nepotřebný dopis. Oba dva se pak vydali hledat nějaký "fastfood". Joy byl z toho všeho učení tak vyřízený, že nějaké to odreagování uvítal přímo s otevřenou náručí.
Než něco pořádného našli, Joy se Izzyho vyptával kdo je ta "ona osudná". Když byl mladší, trochu záviděl Izzymu jeho vzhled. Měl kolem sebe vždycky tolik dívek a na něj se žádná ani nepodívala.
Ale Izzy byl milý jen na Joye... a na pár jeho přátel, ale kvůli tomu, že byli ti dva sousedé, bavili se spolu nejvíc. K ostatním byl Izzy chladný jak ledovec na Sibiři.
Proto Joy ani jednou nepomyslel na to, že by se mohl Izzy do někoho zamilovat.
"Co duchové?" změnil najednou téma.
"Ah," Joy se podrbal na zátylku, "víš že už je ani moc necítím?"
"To je dobře," usmál se Izzy.

 

 

 
Uběhlo pár hodin.
Joy byl doma už celkem dlouho, chystal se do vany.
Byl rád za to, že se Izzy vrátil. Cítil se s ním dobře. Celé odpoledne prokecali. Obvykle se každý ptal toho druhého na budoucnost. Co plánují a chtějí dělat.
Hnědovlásek si vysvlíkl oblečení a naložil se do horké vody. Bylo to příjemné. Chvilku relaxoval. Pak se rozhodl, že se umyje. Nemůže tam přece trčet věčně, navíc voda začala chladnout.
Kápl trochu tekutého mýdla na houbičku (poznámka: myslím tu koupelovou xD) a vstal. Když vstával, omylem se škrábl do ramena o vyčnívající hřebík.
Kdysi tu místo koupelny byla pracovna a v ní hodně poliček. Tenhle jediný hřebík jako by se přilepil sekundovým lepidlem do stěny. Nešel vyndat.
Joy moc dobře věděl, že tam ten hřebík byl, ale zapomněl. Přesto tu už bydlí dobrých deset let.
I když to byl jen škrábanec, pálilo to víc, než je obvyklé. Podíval se. Tekla mu krev. Podivil se, že mu teče tak rychle. Zanedlouho už skapávala z prstů dolů.
Hnědovlásek krev moc nemusel. Rychle si houbičkou krev setřel a ještě rychleji se namydlil, poté se opět ponořil do vany. Rána štípala a i pod vodou se z ní valila krev.
Joy se posadil a znovu se na ránu zadíval. Bylo to divné. Cítil pouhé škrábnutí, ale ta rána byla celkem hluboká...
Povzdechl si.
Najednou však vytřeštil oči a rychle se podíval ke dveřím. Znova to cítil. Ten pocit. Myslel si, že už to zmizelo, necítil nic po celý týden, to se mu ještě nikdy nestalo.

 
Rychle vylezl z vody, utřel se osuškou a převlékl se do pyžama.
Spěchal do pokoje. Vždycky se tam cítil bezpečněji, než v ostatních částech domu. I když nejlépe mu bylo až tehdy, když si zalezl pod peřinu, pustil si hudbu na uklidněnou a zavřel oči. Tak se cítil nejvíc v bezpečí.
Tentokrát nevlezl hned do postele, ale za stůl. Učit se už nemusel, jenže cítil něco, co mu nedovolilo si lehnout.
Tušení. Intuice...
Opět to ucítil, ten pocit.
Otočil se ke dveřím a hned vytřeštil oči, ale nebylo to tím, že ten pocit byl ještě silnější, než kdysi...
Pomalu a ohromeně zašeptal, "vidím tvůj obrys."
I on sám byl překvapený. Hlavně z toho, že vidí opravdovou bytost. Ale jak říkal, viděl jen obrys. Šedý průhledný obrys, který by se dal přirovnat k 3D obrázkům, se hýbal přímo před jeho očima. Viděl, že má dlouhé vlasy, ale nevěděl, jakou barvu, protože byly průhledné. Obličej byl taktéž průhledný, jen malé šedé stíny, kde měly být oči, se mihotaly. Celé tělo opět průhledné, ale podle záhybů mohl Joy vytušit, že na sobě má jednoduché šaty. Podle tvaru těla vydedukoval, že to nejspíš bude muž.
Bytost se zarazila. Joy jí neviděl do obličeje, ale tušil, že znejistila.
"Jsi... anděl?"
Zeptal se, když matně uviděl dvě velká křídla. Bytost přikývla.
"Byl jsi to ty, kdo mě zachránil?"
Přikývl.
Joy se usmál. Vědomí, že s ním vždycky byl anděl a že ten divný pocit byl právě z něj, mu dodala dostatečnou odvahu. Jenže si vzpomněl na ty zlé bytosti.
Anděl najednou vzlétnul a rychle si stoupl před Joye. Za pár vteřin Joy dostal informaci v podobě dalšího divného pocitu. Mohl stoprocentně říct, že to byla ta druhá, zlá bytost.
Podíval se přes anděla. Druhá bytost byla stejně průhledná, jak on, jenže jeho obrys byl červené barvy. Měl podobu obrovského vlka, který stál. Zřejmě měl lidské ruce, ale dolní končetiny opět vlčí. Hlava taktéž patřila vlkovi, jen s delšími zuby. Joy viděl, jak mu září oči červeně. Vypadal děsivě.
Anděl si vyndal kopí a letěl na něj.
Vlk se mu vyhnul, chytl ho za křídlo a hodil na stěnu. Anděl jí proletěl a vlk měl volnou cestu k Joyovi.
Hnědovlásek měl sucho v krku. Bál se. Co s ním teď asi bude?
Když se vlk začal přibližovat, ze stěny se rychlostí světla vynořil anděl a bodl ho kopím do paže. Vlk zaskuhral.
Joy si uvědomil, že teď může slyšet i jejich hlasy. Připadalo mu to všechno neuvěřitelné. Napřed vidí anděla, pak tu divnou bytost v podobě vlka, jejich boj a nakonec může ještě slyšet jejich hlasy.
Skřehot vlka se podobal spíš vyjeknutí opice, než zavytí vlka. Vypadal jak nějaký mutant, který se vytvořil nepovedeným pokusem.
Jenže hnědovlásek si moc dobře uvědomoval, že obě bytosti nejsou z tohoto světa, což mu dělalo ještě větší starosti.
Vlk kousl anděla do křídla. Ten se skácel dolů, chytl si na něj a vydal mírný nářek.
Přesto, že si Joy myslel, jaký bude mít anděl hlas, tenhle zněl jako normální nářek kluka v jeho věku. Andělé zřejmě byli hodně citlivý ve svých křídlech.
Vlk pobaveně zavrčel a stupl si nad anděla. Ten se ale nedal a vrazil mu rychle kopí do nohy. Tentokrát se skácel vlk a anděl vstal. Jedno křídlo mu volně viselo a asi si ho táhl po zemi za sebou. Je klidně možné, že mu vlk překousl nějaké důležité nervy.
Chystal se vlka probodnout. Ale ten s ním hrál stejnou hru, jako anděl na začátku. Podkopl mu nohy a svalil se na něj. Chtěl ho uškrtit. Ale ne takovým způsobem, jako kdysi Joye. Tentokrát se ho chystal zadusit svými ústy - tudíž překousnout všechny tepny, žíly a hrtan.
Joy to všechno pozoroval s hrůzou. Nechtěl, aby anděl umřel. Když teď věděl, že mu nechce ublížit, bylo mu v jeho přítomnosti příjemně.
Rozběhl se k těm dvoum a rychle sebral andělovi kopí. Byl sám překvapený, že ho dokáže chytnout.
Jak rychle ho sebral, tak rychle a tvrdě mu ho zapíchl vlkovi do lebky. Cítil, jak kopí projíždí lebkou a zastavuje se v jeho čelisti.
Kapala z něj tmavě zelená krev.
Rychle kopí vytáhl a zhroutil se na zem. Bylo toho na něj moc. Právě teď přemohl nějakou bytost, kterou nikdy neviděl, nezná ji a je hodně nebezpečná.
Anděl ho rychle odstrčil a odtrhl si šaty horní poloviny těla. Rychle je hodil ven. Hnědovlásek viděl, jak se rozpouští. Vlkova krev musela být nějaká hodně silná žíravina.
Pak nastavil ruce a vytvořil něco jako bublinu. Vlka i všechnu jeho krev pohltila do sebe a pomalu rozpustila.

 
Joy ucítil na rameni jemný dotyk.
Nikdy si neuvědomil, jak může být andělský dotyk příjemný a povzbuzující.
"Díky za ochranu," poděkoval hnědovlásek.
"Tady máš svoje kopí," pronesl a podíval se na něj, jenže teď bylo něco jinak. Bylo barevné!
Nádherně zdobené zlaté kopí, přičemž na každém konci byla čepel z modrého diamantu. Rukojeť byla oddělaná, jinak se na celém kopí vyskytovaly obrázky bojujících andělů nebo andělů, hrajících na nějaký nástroj.
"Joyi," promluvil anděl, "zavři oči a podej mi to kopí."
Hlas měl opravdu mírný zvonivý nádech, byl přísný a myslel to opravdu vážně, jenže Joyovi připadal strašně povědomý.
Vstal a ještě chvíli se na kopí díval, pak se prudce otočil a zůstal stát jak přikovaný.
Anděl se mu ukázal v celé své kráse. Jeho vlasy byly dlouhé a blonďaté, skoro až bílé. Jeho oči nesly nebeskou modř. Křídla mírně šedá, ale peří bylo jako načechrané, jen si do něj lehnout...
Šaty byly opravdu jednoduché. Až na límec. Ten byl střapatý a dlouhý. Dosahoval do čtvrtky křídel. Ve předu mírně přesahoval okraj šatů, byl světle modré barvy. Samotné šaty měly tmavě modrou barvu a v pase měly šňůrku na zavazování.
Jenže Joy nebyl ohromený z jeho vzhledu. Je sice pravda, že je to poprvé, co vidí anděla, ale...
...čekal cokoliv, cokoliv, jenže ne tohle.
"IZZY!?" vykřikl na celý barák, možná i do sousedství.
Před ním stál jeho nejlepší přítel a tvářil se nevinně, jako vždy, když něco udělal.
"Já... já ti to vysvětlím..."
"Co mi chceš sakra vysvětlovat!?" zakřičel na něj.
"Mno... všechno..." zasmál se.
Joy musel uznat, že Izzy vypadal ještě líp, než obvykle. Dlouhé vlasy mu slušely.
"Bože!" zanaříkal Joy a sedl si na zem, "kdyby ses tu objevil v kostýmu, bojoval s nějakým plyšákem, nebo prostě náhradou, ale vy jste... vy jste..." odmlčel se, "Bože!"
"Emm... není moc dobrý ho teď volat. Šéf je schopen přijít, když už o nás víš..."
Joy se na něj rozzlobeně podíval, až se Izzy lekl a pak si zas hlavu položil do klína, "nemůžu tomu uvěřit."
"Nech mě ti to vy-"
"Ty to nechápeš! já myslel, že jsme byli nejlepší přátelé! měl jsi mi to alespoň říct!" vykřikl, "ty a anděl. Opravdovej. Lítáš. Bojuješ s nestvůrama. Ostatní tě nevidí-"
"Když jsem v lidské formě tak jo," usmál se.
"To je teď jedno! Jsi anděl, chápeš to?!"
"Jo."
"Ne, blbě jsi mě pochopil..." odmlčel se, "to je jedno! Od kdy?"
"Od narození."
"Jak?"
"Nech mě to vysvětlit."
"Dobře, poslouchám."
"Normálně se andělé rodí v nebi, ale ne jak u nás. Jsou tam andělé, kterým se říká Aunata, to jsou převážně dívky. Ty nashromáždí dostatek svojí lásky, pár světelných paprsků, chumáčky z mráčků a jemných peříček ze svých křídel. To všechno pak smíchají dohromady. Vznikne z toho něco jako vejce. O to se starají, dokud se nenarodí malej andílek, který se hned po narození, schopný sám myslet a rozhodovat, zařadí do skupiny. Buďto do Fuonu, to jsou sluhové. Slouží předevší archandělům, někteří i samotnému Bohovi, pak jsou tam právě Aunata. Dále Kaada, to jsou normální andělé, starající se o pořádek v nebi a v poslední řade Aibinis. Strážci nebo také andělé strážní.
Já jsem se narodil trochu jinak. Narodil jsem se už v lidském těle, ale hned po narození jsem byl schopen myslet. Hned jak jsem byl v porodnici osamotě, přišel zamnou jeden z andělů a vzal mě do nebe. Tam mi všechno vysvětlili a také to, že takový případ se vidí jednou za sto tisíc let. Proto jsem schopný teď měnit formy tak snadno.
Hned, jak mi řekli skupiny jsem věděl, že mám jít do Aibinis.
Nějak jsem věděl, že ve stejnou chvíli ses narodil ty a mě k tobě něco táhlo... Rozhodl jsem se, že ti budu dělat anděla strážného."
"Ty jsi můj anděl strážný?!" vydechl nevěřícně Joy.
"Jo," usmál se, "ale ještě mě to nech dopovědět."
Joy zaujal místo na posteli vedle něj a znovu se na něj zadíval, "počkej, ještě ti ošetřím křídlo."
Cítil se divně... to bylo poprvý co někomu ošetřoval křídlo...
Rychle zaběhl pro lékárničku do koupelny, pak rychle utíkal zpátky. Zajímalo ho to a Izzyho příběh byl taky dost zajímavý.
Opět si přisedl k němu a vytáhl si obvazy, náplasti a desinfekci. Když vlkova krev rozežírala, co asi udělají jeho sliny? muselo se to vydesinfikovat.
"Můžeš pokračovat," vybídl ho.
"Dobře," nadechl se a pokračoval, "andělé jako jsem já stárnou a umírají stejně rychle jako lidé. Takže hned jak jsem trochu vyrostl, potkal jsem tě ve školce. Věděl jsem, že jsi to byl ty, od prvního pohledu. Ale musel jsem se chovat jak blbej idiot, aby nebylo nic poznat, tak- au," zakňučel, když mu Joy postříkal křídlo desinfekcí.
"Andělé by neměli mluvit sprostě," poznamenal hnědovlásek.
"Ale to je jedno, stejně jsem mluvil sprostě po celou dobu," odsekl, "a neodbíhej od tématu. Takže dále... hrozně mě mrzí, že ses mě odmalička bál, ale musel jsem na tebe dávat pozor, jako tvůj strážce."
"Tos byl ty?"
"Jo. Víš jak mi bylo smutno, když jsem viděl, jak se předemnou schováváš?"
"To jsem nemohl vědět," odsekl Joy a začal mu křídlo obvazovat.
"No jo... dále stěhování. Opravdu jsme se odstěhovali, ale já jsem toho využil a řekl jsem rodičům, že budu bydlet u tebe. Ve skutečnosti jsem trénoval na boj proti Mituwám. To jsou ty odporný bestie, co vypadají jako vlci. Protože jak se staneš plnoletým, začnou si na tebe brousit zuby. To stěhování se mi náramně hodilo, protože jsem všechno stihnul včas. Samozřejmě jsem tě pořád hlídal, i když z větší vzdálenosti, než jen z domu o ulici dál."
"Můžu mít otázku?"
"Jasně."
"Proč cítím ty pocity? myslím tím, normální lidi je přece necítí, nebo jo?"
"To proto, že ty jsi speciální."
"Jak speciální?" zeptal se.
"No, když to tak řeknu, jednou jsem se stejně chystal ti to říct, protože bych tě dřív nebo později potřeboval."
"Co teda jsem?!" Joy začal ztrácet trpělivost.
"Budeš se smát, když ti to řeknu..."
Hnědovlásek si naštvaně povzdychl, "dělej, nebo ti to křídlo zpřelámu ještě dvakrát!"
Izzy se nevinně zasmál, "jsi... převtělená vesmírná bytost."
Joy nachvilku strnul, "cože jsem?"
"Převtělená vesmírná bytost."
"To chceš říct, že jsem mimozemšťan?"
"Ne nejsi," usmál se izzy, "ale byl jsi. V minulém životě jsi žil na nějaké jiné planetě. Nevím jak jsi vypadal. Mohl jsi být malý s velkou hlavičkou, nebo úplně normální, možná ještě vyvinutější nebo si nemusel mít tělo vůbec. Nevím. Ale dobrovolně jsi přijal nabídku narodit se na Zemi, kterou se pokusíš napravit.
Teď jsme u toho. Musíš mi pomoct porazit jednoho démona Neligse. Může napáchat hodně neplech na Zemi. To on posílá Mituwy, aby útočily na jedince s šestým smyslem, jako jsi ty. Jako převtělená vesmírná bytost musíš v sobě mít skrytou sílu. Tu ale musíš najít sám. Tohle je tvůj úkol. Udělat s námi anděly dohodu a zničit Neligse."
Joy na něj chvíli civěl a vůbec mu nebylo do řeči. Tak se slova zas ujal Izzy.
"Jo a ještě jedna věc. Tu noc, co jsem u vás posledně spal, jsem ti na rameno přilepil něco jako neviditelný tetování. Mělo ti to zastřít tvůj šestej smysl a zároveň vytvořit obranné a odpuzující pole. Žádná nehmotná bytost se přes to nedostala, kromě stvořitele, což jsem byl já. Jenže sis to poničil. Kdyby sis to neponičil, nemuseli bychom být v téhle situaci."
"Jak jsem měl vědět, že to bylo zrovna na mým rameni?"
"Fajn, dobře, měl jsem ti to dát na jiné místo... třeba na nějakou z dolních částí těla... na ty by sis určitě dával extra pozor," zasmál se Izzy.
"Drž hubu!"
"Díky za ošetření," usmál se a zamával s křídly, "už to moc nebolí, ale stejně si zaletím do nebe na ošetřovnu. Do té doby si to srovnej v hlavě, příště k tobě přijdu ve své lidské formě," vstal a chystal se vyletět oknem, "jo a ještě jedna věc, nikomu o tom neříkej."
"Myslíš, že by mi někdo uvěřil?"
"Pravda," usmál se a vyskočil z okna.
Joy se chvíli díval jeho směrem, než mu zmizel v dohledu někde mezi oblaky. Musel uznat, že svými křídly pohyboval ladněji, než jakýkoliv pták.
Pak si nevěřícně a unaveně sedl na postel.
"Mám si to srovnat v hlavě...? jak?!"

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8