Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ve jménu anděla 5.

26. 11. 2013

 Od té doby, co Joy ovládl sílu lávy a získal své kopí, hodně zesílil. Podstoupil mnoho tréninků, od malých plamínků, počínaje útoky kopím, až těžké kouzlení s ohňěm. I tak to ovšem nebylo vše a měl ještě co dohánět, ovšem zkušenostmi. Trénink by už nic nevyřešil.

Nastala chvíle, na kterou tak dlouho čekal, měl se vrátit zpět na Zem.
Na všechny se šíleně těšil, zároveň měl obavy. Nechal matku v domě samotnou, za záhadných okolností zmizel a je pryč tak dlouho... Vlastně tahle doba je na Zemi pouhé dva dny. Doufal, že to budou pouhé dva dny... vždyť je tu skoro měsíc!
Zároveň si uvědomoval, jak moc se mu bude stýskat po Sailatovi. Stal se jedním z jeho nejlepších kamarádů, hned po Izzym. Nikdy mezi nimi nebylo nic jiného, Joy to nechtěl dovolit. Cítil Saqwirovu vůli a touhu po tom "mladém masíčku," ale pořád to bylo jeho tělo a jen on rozhodl, co s ním udělá.
Místo přenosu byl opět ten ostrůvek uprostřed lávového jezera. Joy se všem uklonil na výraz velikého díku za pomoc. Někteří plakali někteří mu mávali a někteří ho ani nepřišli vyprovodit, ale většina slunečných lidí si ho oblíbila.
Pak ještě přešel k Seudovi a usmál se: "Staříku Seude, sice jsi se mnou měl někdy těžké chvíle, ale jsem moc rád, že jsi se mnou měl takovou trpělivost. Díky za všechno, snad se někdy ještě potkáme."
Otočil se na Sailata.
Nastala chvilka, kdy se na sebe jen koukali, nic víc nedělali. Pak ho Joy najednou objal: "Bude se mi stýskat!" Sailat objetí horlivě opětoval a přitiskl si bledého černovláska k sobě. Jeho city pořád nevymyzely, naopak se ještě zvětšily. Věděl, že je to jeho chyba a naprosto chápal Joye, že odmítal začínat jakýkoliv bližší vztah. Už teď se mu stýskalo...
Z jejich objetí bylo poznat, že oba dva pro sebe nějaké sympatie mají a velice neradi se spolu loučí.
Objetí pokračovalo a bylo dlouhé. Když Sailat Joye konečně pustil, pořád ho držel za zápěstí a nevypadalo to, že by ho chtěl ještě pustit.
"Joyi..." pronesl a zadíval se mu do očí.
"C-copak?" zeptal se dlouhovlásek.
"Jednou... jen jednou..." Sailat se zarazil, uhnul pohledem a začervenal se. I přes jeho červenou pokožku to bylo poznat. Joy se na něj zkoumavě zadíval.
Sailat na něj znovu upřel červené oči a zhluboka se nadechl: "Jeden polibek!"
"P-polibek?" zeptal se trochu nevěřícně Joy a vyvalil na něj oči. Opět bylo chvilku ticho.
"T-tak fajn... jeden polibek snad nevadí..." odpověděl po chvíli.
Sailat se na něj usmál, bylo vidět, že má z toho velkou radost.
"Máš štěstí, že to není moje první pusa, jinak bych nesouhlasil." I Joy se začervenal a podíval se jinam. Sailat ho jen jemně chytl za obličej a natočil ho k sobě. Pomalu se začal přibližovat.
Zanedlouho se jejich rty spojily, na pohled, v krátký polibek, ale ten se prohloubil ještě do několika minut.
Oba dva si teď plně uvědomili, že už se nikdy v životě nemusí setkat. Sailatovi začaly téct slzy a ještě víc k sobě Joye přivinul.
Lidi stojící okolo nich přestali existovat. Pro ně to byla krátká a velmi drahá chvíle. Jedinečný způsob rozloučení.
Když se konečně pustili, ještě na sebe chvilku koukali, ještě jednou se objali a poté Joy přešel přes lávové jezírko na ostrůvek, kde se poprvé objevil.
Naposledy zamával, než jím projel modrý tunel světla, který ho donesl zpět do nebe...


Izzy už netrpělivě chodil kolem celé místnosti archandělů. Věděl, že se Joy co nevidět vrátí. Cítil to, byl přeci jeho anděl.
Ostatní andílci i samotní archandělové mu říkali, ať se uklidní, že o nic nejde. Byly to pouhé dva dny, co odešel, ale mu to připadalo jako věčnost. Nikdy tak dlouho, bez jakéhokoliv kontaktu nebo odpovědi od svého svěřence nebyl.
Když místnost prostoupila modrá záře a s ní se objevilo i tělo mladíka, rychle za ním přiletěl.
"Joyi!" vykřikl a mladíka objal. Joye prostoupila krásná květinková vůně a bylo mu v Izzyho hebkém objetí moc dobře.
Přesto Izzy po chvilce uslyšel mírné vzlyky.
"J-Joyi? Co se děje?" podíval se mu do tváře a málem ho nepoznal. Dlouhé černé vlasy, které se u konečků měnily v rudou červeň, zlaté oči a do toho extrémně bledá pokožka, která byla na tváři zrudlá od pláče.
"Izzy..." popotáhl, znovu ho objal a pořád plakal.
Poslední polibek pro něj bylo až moc silné kafe. Nebýt Saqwira, nikdy se takhle necítí! Poprvé ho za to proklínal.
Izzy ho objal konejšivě nazpět a ještě ho začal hladit po havraních vlasech.
"Myslím, že ho nachvilku odvedu do svého pokoje," pověděl archandělům a ti mu odsouhlasili. Z rozrušeného kluka by stejně momentálně nic nezjistili.
Chodby nebeského paláce byly postaveny ze sněhobílého kamene, až to razilo do očí. Sochy andělů byly také vytesány z toho samého bílého kamene.
Celá budova neměla schody a byla vytvořena tak, že si andílci všude museli doletět. Bylo to kvůli bezpečnosti. Aby se nějací nezvaní hosté náhodou nedostali tam, kam nemají.
Izzyho pokoj byl až skoro nahoře. Byl to pouhý andílek, který byl ještě ke všemu napůl člověkem, takže si nahoru musel vždycky doletět. Významější andělé měli pokoje níž. Bohužel, i zde panovala jistá hyerarchie, i když v minimálním měřítku.
Když tam doletěli, Izzy si unaveně lehl na postel a Joy si se zájmem prohlížel jeho pokoj. Z toho úžasu nachvilku přestal plakat.
Byl opět z toho bílého kamene, byl kruhový, uprostřed jedna postel a nalevo od ní okýnko s nádherným výhledem na okolí nebe. Nechyběly stoly, židle ani knihovničky. Měl tu všechno, co potřebuje.
Joy se trochu ironicky zasmál: "Máš tu pěknej luxus."
"Že?" usmál se andílek nazpět, pak zvážněl: "Povíš mi, co se stalo?"
Joy chvíli mlčel: "...Když ona je to... trochu citová záležitost..."
"To vůbec nevadí. Jsem tvůj andílek, musím vědět o tvých starostech, abych ti mohl pomoct," pronesl konejšivě a přišel k němu. Chytl ho za ruku a vyzval ho, ať si lehne do postele, popovídá a pak se chvilku prospí.
Joy se usmál nad jeho milým chováním, ale varoval ho, že chovat se k němu tak hezky není moc dobrý nápad, tím také začal svůj příběh.
Povídal mu o slunečních lidech, o svém tréninku, o Saqwirovi i o Sailatovi. Nakonci se zas rozplakal a omluvil se se slovy, že za to všechno může opět Saqwir a ještě mu vysvětlil princip sexuality na Slunci.
Z toho povídání i poplakávání chvíli potom usnul.
Izzy se jen usmál, odhrnul si dlouhé vlasy, aby Joye nelechtaly a přivinul se k jeho spícímu tělu. Byl tak rád, že ho zase má na očích a že mu nic není. I když jeho psychika byla mírně pokroucená díky druhé osobě sídlící v jeho těle. Teď se ale musel soustředit, aby se cítil o mnoho lépe, až se vzbudí...


"To je poprvý, co jsi v nebi, co?" zeptal se Joy se smíchem černovlasého mladíka vedle sebe.
"Mno... měl jsi pravdu, že ten tvůj kamarád je nádhernej," zasnil se.
"Drž kušnu Saqwire!" okřikl ho, "neodbočuj od tématu!"
Černovlásek se zasmál, "jsem celkem rád, že jsem se obětoval za záchranu Země zrovna já. Mám teď možnost vidět tolik různých míst a lidí."
Joy ho po téhle větě znovu propíchl pohledem a Saqwir se jen zasmál s tím, že na Izzyho ani nepomyslí, ale to, že je krásný, neodvolal.
"Hezky jsem ti to tu zkrášlil, co?" zeptal se Joy a rozhlédl se po krajince svého nitra. Díky tomu, že se zbavil svého strachu, dostalo místo, které Saqwir obýval, podobu louky. Hřejivé, svěže zelené a zářivé travičky, která místy kvetla a poletovali zde motýli. Jen obloha nebyla modrá, nýbrž bílá a když byl Joy vzhůru, viděl to, co právě viděl Joy.
"To teda!" potvrdil a lehl si. Do pusy si strčil stéblo trávy: "Hotovej luxus. Na něco takovýho nejsem zvyklej, když jsem celej svůj život byl jen na Slunci... a pokud se ještě párkrát okoupu v té vodě, co tam teče, asi budu bledej, jak ty, zachvilku."
"To se opovaž!" okřikl ho, "kdyby ses nějakou nešťastnou náhodou zhmotnil, nikdo nás od sebe nerozezná!"
Saqwir vstal a koukl na něj s úsměvem, "neboj, to nehrozí. Ale měl by ses už probudit. Tvůj přítel si o tebe dělá starosti," kouknul se na nebe, "udělal dobrou práci ve tvém uklidňování. Správnej andílek."
"Uklidňování?"
"Ano, až se probudíš, uvidíš, že už nepocítíš smutek," usmál se.
"Tohle andílci dokážou jo?" optal se, spíš sám sebe.
"Když se jich nebojíš, tak dokážou hodně věcí. Izzy musel být rád, že jsi mu takhle poprvý dovolil ti pomoct."
"Strach je svině," utrousil ironicky Joy, "tak já teda půjdu, jsem na to zvědavej, kdyžtak se spojím."
Zamával a zachvíli byl na louce Saqwir sám. S Joyem si stihl vybudoval čistě kamarádský vztah a nějak nemohl uvěřit, že ho objetovali v jeho věku...
Natáhl ruku, přiletěl mu na něj rudý motýl. Pohladil ho a koukl se nahoru. Čekal, až zase uvidí...


Když Joy nabyl vědomí, uviděl andílka, jak se dívá z okna. Měl na tváři smutný výraz, i když nevěděl proč.
Když na něj promluvil, smutný výraz hned vystřídal radostný.
"Cítíš se líp?" zeptal se ho.
"O hodně. Díky," usmál se Joy a v leže se protáhl. Izzy mu podal džbánek s vodou a Joy se napil. Vypil ho naráz. Po měsíci měl čistou a chladnou vodu.
"To bodlo!!" zasmál se a podal andílkovi prázdnej džbánek nazpět.
Izzy ho něžně pohladil po vlasech. Trochu se tomu podivil. Nikdy ho takhle nikdo nehladil. V tom pohlazení šla cítit čirá láska, taková, kterou na Zemi nikdy necítil. Možná to bylo také proto, že se andělská láska šířila celým nebem.
"Hele, já ti říkal, že to není dobrej nápad!"
"Ah!" Izzy mírně vykřikl a odtáhl ruku, jako by si to znovu uvědomil, "promiň, holt ochranitářský instinkty."
"Ale je to příjemný," černovlásek se chytl za hlavu v místech, kde ho předtím andílek hladil, "musíš mě takhle vždycky hladit před spaním, jasný?"
Andílek s nadšením a značnou radostí přikývl. Bylo to poprvé, co ho směl hladit a teď svého svěřence mohl dokonce hladit pořád. Měl radost z toho, že se ho už nebojí.

Zanedlouho Joy vstal a spolu s Izzym doletěli až do místnosti archandělů. Ti se ho ještě vyptávali na pár otázek ohledně jeho budoucí povinnosti, pak opět pokynuli malým andílkům a ti přinesli smlouvu na zlatém tácku.
Joy na to řekl jen tohle: "Pokud vám nevadí, že se sám podobám démonům, slíbím, co jsem slíbil."
"Ty nejsi démon, Joyi," pronesli Izzy.
Černovlásek neodpovídal, pouze povzvedl ruku, která ihned vzplála. Skoro všichni se totohle náhlého úkazu lekli.
Chviličku bylo ticho, pak jeden z archandělů pronesl něco podobného, co na začátku jeho tréninku pronesl stařík Seud: "Při boji proti démonům budeš naše výhoda."
Na to se Joy usmál: "Pro jistotu jsem se zeptal," popadl pero a podlepsal se. Tímhle byla smouva jednou provždy platná.
Izzy mu s úsměvem položil dlaň na rameno se slovy: "Můžeme jít domů!"
Joy opět neodpověděl, jen se rozběhl z toho bílého paláce ven...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^^

(Liia, 4. 1. 2014 16:10)

Jsem moc ráda, že jsi přidala další díl, protože už jsem ani nedoufala, že budeš přidávat, když se tady dlouho nic neobjevilo.
Musím říct, že mi bylo hrozně líto Sailata. Mrzelo mě, že musí zpátky na Zem a jeho tam nechá. Nejraději bych byla, kdyby si ho vzal sebou :D Ale zase musím uznat, že bych byla ráda, kdyby byl v páru i s Izzym. Ti dva jsou tak zlatí :)) Tuším, že Joyovi to Saqwir s tím pohlavím zavaří (možná v to i malinko doufám), protože se mi líbí ta představa :D A Izzy ho má (podle mě) víc ráda jak kamaráda. Takže zase očekávám další díl...

Re: ^^

(Shizu-chan, 6. 1. 2014 19:58)

Neboj, neboj, i se Sailatem mám ještě plány ÒwÓ

A omlouvám se, že tam málo přidávám... rozepsala jsem si toho holt moc a s tou mojí leností nestíhám vůbec nic xD
Děkuji, za zájem, jsem ráda že tě to baví číst :3

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 35246
Měsíc: 217
Den: 8